Když jsem ten večer přišel domů, žena zrovna dávala na stůl večeři. Položil jsem jí ruku na rameno a řekl jsem jí, že s ní chci o něčem mluvit. Posadila se a tiše jedla. V očích měla strach. Náhle jsem nevěděl, jak otevřít ústa. Nakonec jsem jí ale řekl, že se chci rozvést. Uvážil jsem to a trvám na tom.
Nijak má slova nekomentovala, jenom se mírně zeptala: „Proč?“ Neodpověděl jsem jí, prostě jsem na její otázku nereagoval. To ji rozzlobilo. Praštila s balíčkem čipsů, které držela v ruce a zakřičela mi do obličeje: „Nejsi chlap!“
Ten večer už jsme spolu nemluvili. Plakala. Věděl jsem, že chce vědět, co se to stalo s naším manželstvím. Jenže jsem jí to mohl jen těžko nějak uspokojivě vysvětlit: zamiloval jsem se zkrátka do Jane. Svou ženu už jsem nemiloval. Bylo mi jí jenom líto.
S velkým pocitem viny jsem sepsal návrh na vypořádání po rozvodu: zůstane jí náš dům, auto a 30 procent podílu ve firmě. Zběžně na papír pohlédla a roztrhala ho. Přestával jsem ženě, s níž jsem prožil deset let, rozumět. Byla mi cizí. Litoval jsem ji pro čas, který se mnou ztratila, všechnu energii, kterou do našeho vztahu vložila, ale nemohl jsem vzít svá slova zpět, protože jsem Jane tolik miloval. Nakonec přede mnou hlasitě plakala, což jsem vlastně čekal. Bylo v tom dokonce pro mě jisté ulehčení. Rozhodnutí rozvést se, kterým jsem byl řadu týdnů doslova posedlý, nabylo teď pevných a jasných obrysů.
Příštího dne jsem se domů vrátil velice pozdě. Seděla u stolu a cosi psala. Ani jsem nejedl, šel jsem si rovnou lehnout, cítil jsem se ospalý a velmi unavený. Celý den jsem strávil s Jane. Když jsem se náhodou na chvíli probral, stále ještě psala. Obrátil jsem se a znovu jsem usnul.
Ráno mi předložila své rozvodové podmínky. Nechce ode mě nic, ale trvá na svém požadavku ohledně posledního měsíce před rozvodem. Pokusíme se žít tak normálně, jak to jen půjde. Má pro to jednoduchý důvod. Našeho syna čekají zkoušky a ona ho nechce vystavit zprávě o našem rozvodu před nimi.
To bylo zcela přijatelné. Ale měla ještě něco. Zeptala se, jestli si ještě pamatuju, jak jsem ji v náš svatební den přenášel přes práh ložnice. Trvá teď na tom, abych ji po ten zbývající měsíc každý den odnášel z ložnice ke vchodovým dveřím. A večer zase přinášel zpět. Zdálo se mi, že začíná bláznit. Jenom proto, aby naše poslední dny byly snesitelné, jsem se rozhodl jejímu potrhlému nápadu vyhovět.
Vyprávěl jsem Jane o podivné podmínce mojí ženy. Hlasitě se rozesmála. Připadalo jí to absurdní. „Je fakt schopná čehokoli, když ví, že rozvodu se už nevyhne!“, řekla s opovržením.
Od té doby, co jsem oznámil své přání se rozvést, vyhýbali jsme se s ženou jakémukoli tělesnému dotyku. Takže když jsem jí měl poprvé nést z ložnice, byli jsme oba poněkud nemotorní. Náš syn radostně tleskal, že táta nosí mámu na rukou. Jeho pochvala ve mně probudila bolest. Z ložnice do obýváku, pak ke dveřím, deset metrů jsem ji měl na rukou. Přivřela oči a šeptala: „Neříkej mu o rozvodu.“ Přikývl jsem. Byl jsem celou tou situací rozrušený. Postavil jsem ji u dveří. Šla čekat na autobus do práce. A já jsem jel do kanceláře .
Další den už to pro nás oba bylo snazší. Položila hlavu na mou hruď. Cítil jsem jemnou vůni její blůzky. Náhle jsem si uvědomil, že jsem na ženu se zájmem nepohlédl už velmi dlouhý čas. Uvědomil jsem si, že už není mladá. Na tváři měla jemné vrásky a vlasy jí šedivěly. Naše manželství ji stálo hodně sil. Na okamžik jsem se podivil, co to vlastně chci té ženě provést.
Čtvrtého dne, když jsem ji vynášel nahoru, najednou se vrátil ten známý pocit důvěrnosti, který dříve mezi námi býval. Pátého a šestého dne jsem cítil, jak pocit vzájemné důvěrnosti narůstá. Bylo stále snazší ji nosit, jak měsíc pomalu uplýval. Asi jsem tím každodenním tréninkem nabral sílu.
Ráno stála a vybírala si, co si oblékne. Měla docela málo věcí, ale nemohla se nějak rozhodnout. Pak si povzdechla: „Všechno je mi velké.“ Teprve teď jsem si uvědomil, že to, jak mi připadá snadné ji nosit, nemá s nějakou mojí větší silou nic společného. Najednou mě to doslova udeřilo do očí. Kolik bolesti a hořkosti bylo v jejím pohledu! Úplně podvědomě jsem natáhl ruku a pohladil ji.
V tu chvíli vešel syn a připomínal: „Tati, už musíš maminku přenést!“ Stalo se to nezbytnou součástí jeho života: dívat se, jak táta nosí maminku. Moje žena k němu přistoupila a pevně ho objala. Obrátil jsem se a díval jsem se jinam, protože jsem se bál, že moje myšlenky by se v poslední chvíli mohly vydat úplně jiným směrem. Pak jsem ji vzal do náruče a nesl z ložnice do obýváku a pak přes halu ke vchodovým dveřím. Objímala mě kolem krku jemně a přirozeně. Držel jsem ji pevně. Bylo to jako v náš svatební den.
Avšak to, jak hubla, mě ničilo. Když jsem ji držel v náručí poslední den, sotva jsem dokázal udělat krok. Syn už byl ten den ve škole. Držel jsem ji a říkal jsem si, že jsem si vůbec nevšímal toho, jak náš předchozí život postupně ztratil veškerou důvěrnost.
Skočil jsem do auta, aniž bych za sebou zamknul dveře. Bál jsem se jakéhokoli odkladu, který by mohl ovlivnit a změnit mé myšlenky. Vyběhl jsem po schodech. Jane mi otevřela a já jsem řekl: „Promiň, Jane, nebudu se rozvádět.“
Dívala se na mě ohromeně a pak mi sáhla na čelo. „Máš horečku?“ Odstrčil jsem její ruku. „Promiň, Jane, nebudu se rozvádět. Moje manželství se pokazilo, protože jsme si nedokázali vážit maličkostí, ne proto, že bychom jeden druhého nemilovali. Prostě jsem pochopil, že ve svatební den jsem svou ženu přenesl přes práh našeho domu opravdu proto, abych s ní zůstal, dokud nás smrt nerozdělí.“
Jane jako by se náhle probudila. Dala mi pořádnou facku a s tváří zalitou slzami mi práskla dveřmi před nosem. Seběhl jsem po schodech a jel jsem pryč. Po cestě jsem v květinářství koupil pro svou ženu kytici. Květinářka mě vyzvala, ať něco napíšu na kartičku, kterou ke kytici připevní. S úsměvem jsem psal: „Budu tě nosit každé ráno, dokud nás smrt nerozdělí!“
Večer jsem přijel domů s kyticí v ruce a úsměvem na tváři. Vyběhl jsem po schodech. Svou ženu jsem našel na lůžku. Zemřela.
Bojovala s rakovinou mnoho měsíců, jenže já byl tak zaslepený Jane, že jsem si toho nevšiml. Věděla, že brzy odejde, a chtěla mě uchránit negativní reakce našeho syna v souvislosti s rozvodem. Díky ní jsem tedy v synových očích zůstal tátou, který maminku miloval.
POUČENÍ: Každodenní maličkosti jsou ve skutečnosti to, co je podstatou našich vztahů. Nikoli honosná vila, auto, majetek, bankovní konto. To vše může život zpříjemnit, ale není to štěstí samo o sobě. Najděte vždycky čas a příležitost, jak dát partnerovi najevo přátelství. Budujte každý den pevné a důvěrné vztahy mezi vámi. Tak prožijete šťastné manželství.
Kimmies Floral
Test ZDARMA - Nakolik jste hodná holka? >>>
2 komentáře
Kavkazký kruh je nejúčinnější soudce otázek života i smrti . Manželka lásky života, skromná a krásná vně, ale zejména krásná i bohatá unitř.
Je to velce smutné ale byla to opravdová láska ta žena musela trpět hodně nejen nemocí je škoda že bylo pozdě