Dokážete si představit, že jeden dárek je schopen zlikvidovat tři roky trvající vztah? Musíte přitom vzít v úvahu, že ženy jsou stvoření krajně neracionální.
Místo pohodlných, teplých a demokratických punčocháčů si kupují drahé punčochy. Pořizují si přepychové poloprůhledné krajkové kalhotky, ačkoli vědí, že je budou muset prát v ruce. A stříkají si drahý parfém mezi ňadra, i když vědí, že šance, že by k němu někdo přivoněl, je nulová.
Ženy vědí, jak se starat o africké fialky, rozeznávají stopětatřicet odstínů červené rtěnky, čtou sloupky o sexu v Cosmopolitanu a dokonce i navštěvují kursy prodlouženého orgasmu. Na tato zaměstnání prakticky každá pohlavně zralá žena věnuje podstatnou část svého volného času, i když často vůbec nechápe, proč to dělá.
Každá žena od dvanácti do sta let se ráda předvádí před zrcadlem, dlouho se zdržuje v koupelně a přijímá poklony. Je-li toho všeho zbavena, stává se zlou, nabručenou, sousedkám nadává do prostitutek a hádá se v MHD.
Drazí muži, vězte, že vše řečené je přesně to, co potřebujete vědět, abyste ženě dokázali vybrat vhodný dárek. Jinak máte jistou věčnou hanbu a odluku od lože vášně a lásky zaručenou.
Jako se to přihodilo jistému postaršímu kavalírovi.
Asi tři roky navštěvoval svou tajnou milenku v jejím bytě. Čas od času jí pěl elegické písně o ideové převaze romantického vztahu nad šedou rodinnou rutinou. Svou ženu nemohl opustit z důvodu slibu, který jí dal před pánembohem a taky že s ní měl tři děti. Často se smutkem hovořil o tom, že i ta nejhoroucnější láska je v manželství odsouzena k dlouhé agónii a nevyhnutelnému úmrtí.
Všechno bylo ideální, až jednou: jeho milence bylo pětatřicet. Ta-ta-ta-tá!
Pětatřicet je nádherný věk! Konečně si žena může s ulehčením říci, že nikdo už se snad neodváží darovat jí plyšového zajíce a tři olezlé růže. Já být prezidentkou, zrušila bych zákaz trestu smrti právě u těch mužů, kteří nás podobnými lapači prachu zásobují. Ale to jen tak na okraj. Vraťme se k dramatu.
Je zcela přirozené, že milenka se nacházela v tom nejkouzelnějším rozpoložení ducha a vznášela se na obláčcích růžové nálady, když se rozhodovala mezi dvěma tušeními: buď to budou briliantové náušnice nebo kožich.
Jistěže jí nespoutaná fantazie rýsovala ještě něco daleko podstatnějšího, jako je například nové auto, zároveň jí však tenký pištící vnitřní hlásek dráždil posměvačnou otázkou: a co když to bude jen souprava luxusního prádla?
Krutá realita však rozervala na kusy veškeré tyto směšné představy.
Přinesl jí… Ani za celý svět byste neuhádly, drahé dámy, co… Koupelnovou baterii.
Kdybych byla režisérem, který má tuto srdcervoucí scénu inscenovat na divadle, nejspíš bych použila kočičí sbor.
Kočky by naběhly na scénu v rozkošných kalhotkách a s motýlkyna krku a v operetním stylu by táhle mňoukaly něco v duchu:
—Poleno a pitomec! Takovouhle přinést věc! To je tedy na mou věru štědrý milenec! Lakomec to leda je, hned ho pošli do háje!
Soudím, že nějaká podobná scéna se odehrávala v mysli té nebohé ženy. Možná ty kalhotky nebyly tak rozkošné a motýlky nezdobily zrovna kočičí hrdla, ovšem znamenalo to totéž: milovala křupana. Tím byl pro ni vyřízen. Navždy. Mobil nebrala, esemesky mazala. Snažil se marně.
Ctitel nic nechápal, kromě tragické skutečnosti – je konec.
Když pak jednou podlehl pivnímu sentimentu, stěžoval si každému, kdo ho chtěl v zakouřené hospodě poslouchat :
—Proč??? Byla to skvělá baterie! Italská! Chtěl jsem jí i sám namontovat, úplně zadarmo!
Dodnes nechápe, čeho se dopustil. Ale vy snad, drazí čtenáři, už máte jasno…?
Morena Morana
Tenhle muž se ve vašem životě neobjevil jen tak
O kouzelné síle ženského: «Miluji tě»