Kdy jsem pochopila, že mám svého milence nechat

Zaběhla jsem za ním jenom na chviličku. Sedla jsem si do křesla a čekala, až dočte nějaké papíry, které měl před sebou na stole. Byl do nich úplně ponořený. V tom naskočil digitální fotorámeček, co stál na rohu stolu a snímky na něm se rozzářily. Dřív jsem ho tu neviděla, asi něco nového. Se zájmem jsem si ho prohlížela…

Tady byl můj milenec se synem v první školní den. Syn se usmíval na růžové nafukovací balónky, které mu táta držel nad hlavou. Tady celá rodina na pozadí zasněžených hor… A tady můj milenec objímá svou ženu, která sfoukává svíčky na dortu…

Viděla jsem ji poprvé. Jako by mě ke křeslu někdo přimrazil. Bylo to zvláštní. Já blondýna, ona bruneta. Já mám vlasy dlouhé, ona má krátký sestřih, je o něco starší, ale jak jsme si navzájem podobné! Ovál obličeje, dolíčky ve tvářích, vrásky kolem očí, když se usmíváme… A obě ho milujeme. Cítila jsem to z jejího pohledu, kterým se na něj na snímku dívala.

Já ho taky milovala. Setkávali jsme se už něco přes rok. Pravidelně jsem se odhodlávala to skončit, rozejít se, utéct, ale nikdy jsem neměla dost odvahy. Pokaždé mi tak sladce šeptal, jak na mě čeká, jak se mu po mě stýská, že jeho osudem jsem já a rodina je jenom formalita…

Teď se ale na mě z digitálního rámečku nedívala žádná formalita, ale živí lidé. Náhle jsem cítila, že se dál obelhávat nedokážu. Jistě, jsou i muži, kteří se rozvádějí, ale můj milenec se podle všeho cítil v našem bermudském trojúhelníku náramně spokojeně. Ne nadarmo se nikdy nechtěl bavit o budoucnosti.

Fotoprezentace se začala opakovat. Měla jsem pocit, že muž za stolem se z milence mění v mého nepřítele. Lhal mě a lhal i jí. Takového jsem ho nechtěla. I kdyby od ní odešel, i kdyby se mnou žil, už bych mu nevěřila. Jak přesvědčivě mi dokázal lhát! A jak něžně se na těch fotkách díval na svoji ženu!
Oči se mi zalily slzami.

– Něco jsi chtěla? – zvedl konečně hlavu od papírů.

Zavrtěla jsem jen hlavou a potichu odešla.

Proplakala jsem několik dní. S kamarádkou, sama, nahlas i potichoučku, s lítostí i vztekem. Abych vydržela a nezavolala mu, dala jsem přítelkyni raději svůj telefon. Od pláče jsem byla celá opuchlá. Čtvrtý den tohoto pochovávání lásky se dostavil pocit jakési otupělosti. Slzy už jsem neměla, ale našla jsem v sobě nulový bod.

Za týden jsem v tomhle vynulovaném stavu letěla na výstavu. Čekala jsem na další let v Paříži, kde jsou vždycky davy lidí. Dívala jsem se na sta a sta mužů, kteří tu pospíchali, čekali, pili kávu, psali v chůzi esemesky, bavili se nebo mlčeli. Najednou mě napadlo: „Na světě jsou miliardy mužských a mezi nimi stovky, ne – dokonce tisíce takových, s nimiž bych mohla být šťastná. Proč jsem se zbláznila do jednoho a nedokážu se na něj vykašlat? Proč paličatě věřím, že zrovna on je – byl – mým osudem? A co to vůbec je, ten osud?“

Probudil se ve mně zájem. Jela jsem na výstavu, kterou navštěvují tisíce mužů z celého světa. Zavřela jsem tam oči a opatrně poprosila vesmír, aby mě seznámil s někým, kdo taky potřebuje lásku, kdo hledá vztah jen s jednou ženou, kdo se mnou bude chtít cestovat i jen tak posedět po práci, kdo se mnou bude sdílet přátele, starosti, postel, smutek i radost a vůbec všechno, co nám život přinese.

Hlavně moc a moc prosím, aby byl sám, nebo třeba rozvedený!

Za dva dny jsem v londýnském pavilónu, kde město předvádělo svoje budoucí olympijské objekty, potkala svého budoucího muže. Byl to zrzavý, veselý a naprosto neženatý australský mužský. Už jsme spolu devět let.