Náš život je nerozlučně spojen se získáváním věcí. Čím déle na světě žijeme, tím více jich nahromadíme. Milé suvenýry, oblečení, které nás omrzelo, obnošená obuv, staré nádobí a spousta jiných předmětů začíná zaplňovat byt, tísnit se ve skříních a nástavcích, zalézá pod postel, obsadí každou volnou plochu a vůbec veškerý prostor.
Často si uvědomujeme, že by to chtělo ty hromady přebrat. Mučivě přemýšlíme nad každou věcí, odhodláni zlikvidovat alespoň jejich část. A stejně pak na poslední chvíli z hromady připravené k vyhození vytáhneme nějaké tričko, rtěnku nebo kastrůlek. Proč je vlastně tak těžké zbavovat se věcí a co nás někdy přiměje stát se jejich otroky?
Příčina č. 1 – materiální
Nejčastěji se týká věcí drahých nebo ve výborném stavu, které ovšem nepotřebujete a těžko je kdy potřebovat budete. Jenže je tak těžké vyhodit luxusní rtěnku, jejíž odstín nám nevyhovuje, nebo krutě tlačící boty, za něž jsme dali půlku výplaty! Tadyhle zas visí sako, jako nové, jen jeden rukáv je nepatrně obnošený a fazónka je trochu z módy, ale copak člověk jen tak vyhodí sako? A tyto hodnotné věci jsou nacpané ve skříni, ustavičně překážejí a zabírají místo, lezou nám na nervy a derou se na světlo boží přesně tehdy, když hledáme něco úplně jiného. A přece, když se konečně odhodláme se jich zbavit, cítíme se mizerně. Ve skutečnosti však nám ani tak nejde o věc samotnou, jako o pocit jisté ztráty.
Příčina č. 2 – sentimentální
Ta je velmi náročná. Věci, které jsme měli rádi, často jsme je oblékali nebo jsou spojeny s milými vzpomínkami, se jako by stávají součástí nás samých. Jak vyhodit sukni, která nám vždycky přinesla štěstí u zkoušek, hračku milovanou po celé dětství, nebo pitomoučké suvenýry z nádherné svatební cesty? To skutečně není snadné. Chytáme se předmětů a věcí, které nám přinesly štěstí. Jako kdybychom tím, že je vyhodíme, vyhodili zároveň z paměti milé a šťastné chvíle života. Vzpomínky ale přece žijí v naší hlavě, ne v oblíbené halence. Když sami sebe spoutáváme takovými vzpomínkami a lpíme na nich, začínáme žít minulý život a zříkáme se budoucnosti, v níž na nás jistě čeká ještě mnoho pěkného.
Příčina č. 3 – naděje
A co když tu věc budu moci ještě někdy použít? Třeba zhubnu o deset kilo, třeba přijdou boty s dlouhou špičkou znovu do módy a staré džínsy se mi hodí, až půjdeme na houby? Jistě, možná ano. A možná taky ne. Avšak po celou dobu vám ty věci budou zabírat místo, jako nějaký mrtvý náklad, budou vám ubírat prostor a čas, protože kvůli nim budete hledat v přecpané skříni něco opravdu potřebného. Dokonce i kdybyste během času opravdu staré věci párkrát navlékli , protože znovu přišly do módy, nenapadlo vás, že si možná budete chtít koupit nějaké nové? A skutečně si musíte nechávat patery staré džínsy pro případ, že byste snad vyrazili do lesa?
Některé věci se doopravdy dají přizpůsobit a využít. Například je možné zrenovovat starý nábytek nebo ušít ze sukně kouzelné polštářky. Ovšem přiznejte sami sobě pravdu : jak často tohle děláte a dělali jste to vůbec někdy? Musíte si opravdu všechen tenhle materiál schovávat do zásoby, pro případ potřeby, až vás jednoho dne něco napadne ? Nebylo by lepší si ty zamýšlené věci pořídit v obchodě?
Když si schováváme staré věci, doufáme, že v budoucnu tím ušetříme. Celkově platí, že čím skromnější jsou naše materiální poměry, tím větší je náš sklon věci schovávat, i když nám hromady krámů jen těžko pomohou vylepšit finanční situaci. Je tomu přesně naopak – připravujeme svou psychiku na to, že všechno bude špatné, programujeme se na životní neúspěchy.
Příčina č. 4 – pocit viny
Máte doma obrovskou křišťálovou vázu, bronzovou sochu koně anebo podivnou soupravu stopětadvaceti nožů v kufříku? Pokud ano, nejspíš vám to někdo daroval se slovy: „Sám by sis to beztak nekoupil!“ Samozřejmě, že nekoupil. Kdo se zdravým rozumem by si něco podobného kupoval? Jenže vám to bylo darováno (možná to obdrželi taky jako dárek…?) a teď to zabírá prostor, hromadí se na tom prach a leze vám to leda na nervy. Vyhodit to nemůžete, je to přece dárek! Zvláště těžké je zbavit se absolutně neužitečné věci, kterou nám daroval někdo milý, blízký. Je to ale věc, není to člověk, ona vás nemiluje, nejste jí drahý, zbavte se jí bez váhání, nijak se jí to nedotkne!
Příčina č. 5 – a co když udeří živly?
Tsunami, zemětřesení nebo přestavba? No ano, pro ty, kdo si pamatují smutné časy, kdy byli totálně švorc, je velmi těžké rozloučit se s jakoukoli věcí, která má alespoň nějakou hodnotu. Co když bude třeba ušít dítěti z tohohle saka kabát a štupovat ponožky? Co když budu něco z toho potřebovat a nebudu si to moct koupit, nebudu na to mít? Vlastnění věcí, jak píší psychologové, nám skýtá čarovný pocit bezpečí, stability a jistoty. Avšak při zajišťování svého klidu cestou hromadění věcí je snadné překročit mez, za níž už se to stává patologií.
Neškodná záliba ve sbírání věcí může časem přerůst ve skutečný psychologický problém, který otravuje život dotyčnému i všem lidem kolem něho. Kde je hranice mezi shánčlivostí a patologickým hromaděním, tzv. syllogomanií, jak tuto nemoc pojmenovali lékaři z hartwordského Institutu života (The Institute of Living) v americkém státě Connectitut?
Na tyto otázky odpověděl specialista z oboru psychologie osobnosti:
Bohužel lidé, kteří touto poruchou trpí, si svůj problém neuvědomují a nenahlížejí ho ani při extrémním rozvinutí daného syndromu. Mezi hlavní příznaky rodícího se problému můžeme zařadit tyto:
- rozloučení s každou věcí, i s tou nejvšednější – například s plastikovým obalem nebo krabicí od bonbónů – působí bolestivý pocit ztráty;
- uchovávány jsou prakticky všechny staré věci, včetně porouchaných a takových, které jen velmi nepravděpodobně ještě někdy k něčemu budou;
- věci nově zakoupené jsou velmi často nerozbalené a uchovávají se tak, jak byly přineseny;
- člověk si nepamatuje, co vlastně má a neví, kde která věc v bytě leží;
- nahromaděné věci nejsou v průběhu velmi dlouhého času nijak používány.
V podobných případech je lepší včas se obrátit na odborníka, ještě než nemoc začne postupovat. Za syndromem patologického hromadění věcí se obvykle skrývají závažné příčiny: ztráta někoho blízkého, nejistota, strach ze zítřka, psychologická traumata nebo prožité životní otřesy.
M. Petrová