Měla jsem kolegyni Hanku, jejíž matka vážně onemocněla. Hanka nejprve najala ošetřovatelky. Když se však stav její matky ještě zhoršil, vzala si volno na ošetřování nemocného člena rodiny a starala se pak o matku sama. Aby se se vzniklou situací nějak vyrovnala, nehledě na bezesné noci a tvrdohlavost, která je pro těžce nemocné lidi charakteristická, si vzpomněla, že kdysi chodila na výtvarnou školu a začala kreslit.
Přibližně ve stejnou dobu napsala naše další kolegyně Veronika knížku pro děti. Poprosila Hanku, aby pro tuto knížku nakreslila několik ilustrací. A během podivuhodně krátké doby se vše podařilo. Obě se dohodly s vydavatelstvím, na harmonogramu prací i na termínech. Jednoho rána zavolal tajemník. Oznámil, že právě vyjíždí kurýr s několika dokumenty, které musí být velice rychle podepsány. Hanka odpověděla, že má přesně 2 hodiny času a potom musí odvézt matku do nemocnice.
Kurýr zaklepal na dveře za 2 hodiny a 15 minut. Bylo mu asi 16 let, tedy prakticky ještě dítě. Hanka mu předala podepsané dokumenty a náhle se rozplakala. Vyprávěla pak mladému chlapci všechno, co za ten nešťastný půlrok prožila. Bezesné noci, rozhovory s lékaři, hrubé chování sanitářek. Že lékaři místo toho, aby se snažili léčit, pouze hledí, aby dostali nějaké peníze. Že léčba pomocí chemie má na její matku spíše negativní než pozitivní vliv. Že její matka, vždy vlídná a milující žena, se náhle změnila v jakéhosi démona, který mimo jiné hází talíři s polévkou. A že profesor, ke kterému se snaží dostat již třetí měsíc, nebere telefon a že se nyní zpozdí na příjmu.
„Nekřičte, prosím, pojedu s vámi a všechno bude dobré, řekl chlapec.“ Hanka se uklidnila. Oblékla se. Pomohla matce sejít ze schodů a nasednout do auta. V chodbě nemocnice se kurýr náhle ztratil. Zmizel. Hanka se pokusila najít někoho ze zdravotnického personálu. Přišel k ní profesorův asistent a zavedl matku do jeho ordinace. Po čtyřech hodinách vyšel sám profesor a sdělil, že si matku nechává v nemocnici a že situace není tak beznadějná jak se zdálo. Řekl Hance, aby měla trpělivost, že se situace časem upraví. Nakonec řekl: „Jen prosím neplačte“.
Uplynulo téměř 11 let. Matka žije. Hanka kreslí. Provdala se za profesorova asistenta a narodili se jí dva synové. Můžeme se domýšlet, že se pokusila kurýra najít a on jako kdyby se propadl do země a nikdy nikdo o něm už nic neslyšel. S jistou dávkou fantazie by leckoho napadlo, že to byl anděl ochránce. Ale nebyl. Jmenuje se Pavel, nedávno dokončil studium medicíny a stal se chirurgem. Jeho matka pracuje v oné nemocnici jako hlavní sestra. Je to taková nepravděpodobná shoda.
Zázraky se dějí každým dnem. Všechny tyto skutečné životní příběhy se poněkud liší od těch, které vídáme na filmových plátnech. Ptáme se, zda existuje nějaké tajemství. Přiznám se, že nevím. Jednou se mi Hanka přiznala, že každým dnem prosila toho nahoře, aby, pokud je jí ještě souzeno být šťastná, k ní poslal muže, do kterého se zamiluje. A přesně pak vymezila okruh míst a cesty mezi nimi: nemocnice, domov, lékárna.
Jednou jsem se pokoušela představit si šťastnou příhodu v podobě člověka, který k nám přichází v době, kdy je nám nejhůř. Někdy to může být spolucestující ve vlaku, jindy třeba náhodný chodec, jenž kolem nás projde. Někdy přítel. Jindy nepřítel. Funguje to tak, že nás jakoby vezme za ruku a nejkratší cestou nás zavede na místo, kde se poté stane zázrak.
P. S. Ptám se vás. Stala se vám někdy v životě podobná historka, kdy její veličenstvo náhoda změnila vaše životní plány tím, že se nenadále objevila?
Podle Eleny Pasternak
Dokud nás smrt nerozdělí
Nejen dobří holubi, také dobré skutky se vracejí …