Vlastně to začalo hovorem v kadeřnictví. Stříhala mě pohledná, ale smutná osmadvacetiletá žena. Víte, jak to u kadeřnice bývá. Člověk mluví s někým úplně cizím a stejně přejde na osobní a někdy velmi důležité věci.
O čem jiní lidé mluví s kadeřníkem? Já o lásce a osobních ztrátách.
Vyprávěla mi, že chvíli před tím, než jsem se posadila do křesla, definitivně ukončila čtyřletou známost. Prostě z únavy. Unavovalo ji, že si jí partner nevážil.
«Musím si rychle najít někoho LEPŠÍHO“, prohlásila.
Vzala jsem ji za ruku (sama sebe jsem tím překvapila) a řekla jsem jí s přesvědčením: „Slibte mi, že aspoň půl roku zůstanete sama. Jen sama se sebou!“ Slibte mi, že nepůjdete do nového vztahu bez delší přestávky!“
Pohlédla na mě se značnou nedůvěrou a řekla:
«Ale žít sama je strašná nuda. Mám sedět půl roku u televize jako nějaká stará panna? To je fakt hrůza!“
Znám mnoho daleko horších situací. Například když si najdeš partnera čistě proto, že nechceš být sama se sebou a on si tě znovu – jaké překvapení! – neváží. Ale ty s ním stejně zůstaneš, protože se obáváš samoty.
Vyložila jsem jí svou teorii: naše originalita se formuje právě tehdy, když jsme sami se sebou. Musí se naučit přemoci prvopočáteční paniku ze samoty, aby pochopila, že samota nás nemusí jen deptat, že je v něčem dokonce příjemná a prospěšná.
Nedávno jsem mluvila s jednou paní lehce přes padesát a ta mi přiznala, proč že se nechce rozejít s mužem, ačkoli ji bije. „Jak bych šla do restaurace nebo někam na večírek – sama?“, ptala se mě.
Jenomže, mí drazí přátelé, jednou se zkrátka musíme naučit chodit do restaurace nebo na večírky sami. Jinak budeme udržovat vztahy s víceméně náhodnými partnery výhradně ze strachu, že se ocitneme sami se sebou. Musíme se naučit snášet sami sebe a ne se utíkat k bezcenným vztahům. Jednou, po nějakém čase, si sami sebe oblíbíme. Možná si začneme sami sebe i vážit, až se líp poznáme.
Já sama jsem se snažila nezůstávat sama se sebou po mnoho let. Ani pět minut jsem sama se sebou nezůstala. Unikala jsem z jednoho vztahu a hurá do druhého. Myšlenka, že zůstanu sama, obklopena tichem, byla pro mě zkrátka nesnesitelná. Nevybírala jsem si tak dalece, s kým budu. Metodicky jsem vyplňovala prázdná místa ve svém životě.
Když jsem psala „Jíst, meditovat, milovat“, překročila jsem onu hranici. Mez, za níž existoval slib: „Budu se sama o sebe starat tak, jako se o mě nepostaral žádný partner. Budu si naslouchat a budu na sebe dávat pozor. Ukážu si ta nejkrásnější místa na světě. Budu se chválit a budu se utěšovat. Budu si dopřávat fantastická jídla a kupovat si nádherné knihy. A každý den se sama sebe budu ptát: „Co pro tebe dneska můžu udělat, drahoušku?“ Můj vztah se sebou samou byl prostě úžasný, ačkoli jsem z něj zkraje měla velký strach.
Až později, po několika letech, jsem teprve potkala partnera, který o mě pečoval stejně starostliě, se stejnou něhou a nadšením, jako já sama. Za ty dva roky tenkrát jsem si na takový vztah k sobě zvykla. Kdybych ten čas bývala nevěnovala jen sama sobě, asi bych se potácela mezi vztahy dodnes.
Člověk si musí dopřát čas, aby pochopil, co je pro něj dobré. A když si to pak ujasní, není už nikdy ochoten jít ve svých nárocích níž.
Tenkrát jsem tu dívku v kadeřnictví přemluvila. Aspoň na půl roku. Uzavřely jsme dohodu, kterou jsme stvrdily podáním ruky. Jsem přesvědčena, že nebyla zklamaná. Aby se člověk naučil zvládnout přechodný strach ze samoty a dokázal navázat dospělý vztah sám se sebou, za to snad půl roku celibátu stojí.
Samozřejmě jsou mezi námi i lidé, kteří jsou sami se sebou celé roky. Mnozí z nich mají naopak strach z blízkosti, mají strach riskovat vlastní svobodu. Ti moji radu nepotřebují. Jestliže však někdo z vás stejně jako ta kadeřnice a jako před lety i já trpíte představou osamělého života, alespoň se nad mými slovy zamyslete.
Bát se nemá žádný smysl. Nemá smysl bát se zůstat ve vlastní společnosti.
První dny přečkáte a záhy sami uvidíte, jak příjemná a užitečná je to věc.
Elizabeth M.Gilbertová