Když řeknete dítěti nějakou hloupost, je možné, že si to bude pamatovat celý život. Děti jsou velmi citlivě vnímají intonace naší řeči, naši náladu. A z našich slov si dovedou leccos vyvodit. Například: «Mám tě ráda, bez ohledu na to, co se děje!» nebo «Nejsem s tebou spokojená.» Někdy máme sklony neustále opakovat věty typu «Pospěš, přijdeme pozdě!», «Neplač, všechno bude dobré.» «Ukaž, pomohu ti s tím!»
«Vynikající práce! Umíš!»
V době, kdy si děti osvojují nejrůznější návyky, se díky stále opakovaným obecným frázím stávají «závislými» na tom, jak jejich počínání ocení okolí. Působí to však v neprospěch motivace, která vychází z nich samotných a je tlačí k tomu, aby se o něco snažily. Podle názorů psychologů je vhodné nikoliv výhradně pochvalné vyjádření. Měli bychom také dát dítěti najevo, co na nás na jeho počínání zanechalo výraznější dojem, například to, že má smysl pro týmovou práci, že správným způsobem pomohl svému kamarádovi apod.
Jak poznat, že nežijete svůj život (a co s tím dělat) - PDF průvodce ZDARMA >>>
«Nic vážného se nestalo, naplač»
Stane se že dcerka upustí zmrzlinu a nebo syn si odře koleno a v takové situaci uvěří matce, když řekne, že se nic tak strašného nestalo. Ano, děti tomu uvěří, ale aby to vzaly na vědomí, toho už schopny nejsou. My prostě řekneme: «Všechno bude dobré, nic tak zlého se nestalo.» A děti stále pláčou. To znamená, že danou situaci jako «nic zlého» nevnímají. V takovém případě je dobré dítěti vysvětlit, proč se vlastně tak nedobře cítí a dát mu na vědomí, že jsme stále s ním a jeho nepříjemná situace vám není lhostejná. Je třeba dát mu najevo, že mu rozumíme. A navrhnout možnost, jak onu nepříjemnou situaci «napravit».
«Pospěš si, jinak přijdeme pozdě!»
Dítě, kterému trvá delší dobu zavázat si tkaničky od bot nebo dojíst snídani, obtížně chápe, že pokud se opozdí ještě o dalších pět minut přijdete někam pozdě. Ono se přece snaží, aby se vše stihlo včas. A kategorický tón řeči a případně váš podrážděný výraz v obličeji u něho nutně vyvolá dojem vaší nespokojenosti a dítě si pak vsugeruje, že za všechno nese vinu. Abychom dítěti nevytvářeli další zdroj stresových situací, radí psychologové, abychom v takové situaci zmírnili tón svých řečových projevů a aby dítě pocítilo naši «spolupráci». Na místě je v takovém případě říci «Takže zapojíme turbo-režim» – a dítě si z toho vyvodí následující: «Jsem na tvé straně. Jsem s tebou v jednom týmu. Zvládneme to společně».
«Když nesníš polévku, nedostaneš dezert»
Test životní rovnováhy ZDARMA >>>
Jak se na první pohled zdá, bylo by tak možné naučit děti, aby jedly normální jídlo: první chod, druhý chod a kompot. Ovšem ve skutečnosti mohou takovéto věty vyvolat reakce naprosto opačné: pouze posilují hodnotu sladkých pokrmů v očích dětí. Snižuje to u nich tedy požitek z přijímání běžné stravy. A my přece máme zájem na tom, aby se dítě naučilo vnímat jako chutné běžné druhy potravy jako polévku nebo maso se zeleninou. Abychom tohoto dosáhli, je třeba nezdůrazňovat funkci dezertu jako určité «odměny». Vhodnější je říci: «Nyní spolu ochutnáme velice dobrou polévku, potom další jídlo s bramborami a úplně nakonec si dáme dezert.» Tato lehce změněná formulace bude mít poněkud lepší výsledek než ono kategorické: «Jestli ne — potom ne».
«Ukaž to sem, já sama!»
Chtěli byste vložit poslední součástku, když skládáte puzzle nebo přilepit detail k housence a tím dítěti «pomoci»? To ovšem může vyznít naprosto jinak. Rodič, který svému dítěti doopravdy rozumí, mu přijde na pomoc teprve tehdy, když o to dítě samo poprosí. Pokud se zachováme jinak, bráníme tomu, aby dítě zažilo pocit uspokojení z dokončeného díla a zbavujeme je šance na získání nové vlastní zkušenosti. Pro výše popsanou situaci lze doporučit následující postup: Můžeme dítěti položit otázku: «Která z těchto součástek by se sem tak asi mohla hodit, co myslíš? Když má takovéto kraje? Můžeme to zkusit….» Věty tohoto typu umožňují dospělým, aby svým vlastním dětem nebrali pocit vítězství nad tím, že se jim něco podařilo а aby naopak sehráli roli jejich partnerů, kteří společně s nimi o něco usilují. V každodenní komunikaci mezi dospělými a dětmi má mimořádný význam to, aby děti správně pochopily, co jim dospělí chtějí sdělit resp. co od nich vlastně očekávají. To, co od nás dítě jednou uslyší, si může pamatovat po celý život. Slova opakovaná každým dnem se vrývají hluboko do paměti. A bylo by dobré, kdyby tato slova — bez ohledu na to, jak znějí — skrývala sdělení: «Mám tě rád!»
Jak poznat, že nežijete svůj život (a co s tím dělat) - PDF průvodce ZDARMA >>>
Test životní rovnováhy ZDARMA >>>
Tajemství domluvy se „zlobivým“ potomkem.
10 psychologických dárků od rodičů