Co ženy při terapii říkají o svých partnerech

Když někdy mluvíme o svých vztahových problémech s přáteli nebo příbuznými, líčíme jim je v poněkud uhlazené podobě. Psychoterapeuti však denně slyší, co si lidé myslí a co cítí doopravdy. Které problémy partnerských vztahů ženské klientky nejčastěji uvádějí v rámci terapie? A co říkají terapeuti ohledně možnosti s těmito problémy pracovat?

Hodil na mě veškeré starosti a péči o děti i o domácnost.

Zanedbávání povinností v domácnosti a výchově dětí. To je to hlavní, na co si stěžují klientky rodinné psycholožky Jennifer Chappel Marshové. Vždyť i když se muž pouští do práce s nadšením – což by také měl – emoční a psychická zátěž stejně dopadá především na bedra ženy.

„Práce toho, kdo je ve skutečnosti tím hlavním správcem domácnosti, obvykle není vidět,“ vysvětluje Chappel Marshová. „Je totiž převládajícím zvykem pokládat za samozřejmé, že to bude žena, kdo si všimne, že docházejí některé potraviny a připíše je na nákupní seznam. Je to žena, kdo má plánovat rodinné zábavy, objednávat děti k lékaři, chodit na schůzky rodičů do školy, kupovat dárky pro přátele a členy širší rodiny nebo zamlouvat k dětem chůvu. Jistěže může žena požádat partnera o pomoc. Nicméně i tak to bude ona, kdo ve všech těchto situacích bude „šéfem“, takže riskuje, že bude vypadat jako otravná mrcha, která chce svého podpantofláka sprovodit ze světa.“

Pravidelné plnění svojí části domácích povinností vašemu partnerovi pomůže, aby si připadal užitečný.

Psycholožka Deborah Duleyová je přesvědčená, že v takové situaci je důležité v klidu si s partnerem promluvit. Říci mu, jak těžké to pro vás je a uvést mu všechny konkrétní úkoly, kterých byste si přála, aby se ujal. Často muž vůbec nemá představu, kolik povinností žena má, anebo nemá potuchy, jak by jí mohl pomoci.

„Pravidelné plnění svojí části domácích povinností – ohřátí večeře, koupání dětí, luxování – vašemu partnerovi pomůže, aby si připadal užitečný a vám to poskytne pocit pomocné ruky, která je nablízku. Oba tím jenom získáte,“ tvrdí Duleyová.

Říká, že jsem hysterická a ufňukaná.

Výrazy jako „typická ženská hysterie“ nebo tvrzení „nejdřív si to sama vymyslela a pak se proto sama naštvala“ jsou vzdálenou ozvěnou časů, kdy pocitům a prožitkům žen nebyl přikládán vůbec žádný význam. Dnes ovšem pokud vás partner nebo kdokoli jiný tímto způsobem osočuje, máte plné právo cítit se do hloubi duše uražená a také to dát najevo.

„Shazování, snižování významu ženiných emocí, to je ubohá lest, jejíž pomocí se muž snaží potlačit význam vašich pocitů,“ vysvětluje rodinná psycholožka a terapeutka Laura Hecková. „Silné emoce – zlost, smutek a zklamání, to je v podstatě volání o pomoc, směrované k partnerovi. On však ani zdaleka ne vždy tuší, co si s ním má počít. Je mu to nepříjemné, je nesvůj a může se dokonce polekat. Jeho jedinou touhou je alespoň nějakým způsobem uhasit kypící vulkán vašich vášní.“ V takových situacích doporučuje psycholožka položit sama sobě otázku: „Proč reaguje na můj smutek právě takhle? Co cítí?“



Nikdy se se mnou nedělí o svoje city.

Podle názoru Chappel Marshové je možnost sdělit si vzájemně svoje city zárukou pevné emocionální připoutanosti. Avšak o emocionálním poutu se dá mluvit opravdu pouze v tom případě, že je to vzájemné! Vylijete si partnerovi srdce a on vám odpoví stejně. To je bezvadné. Avšak jde-li jak se říká o „hru na jednu branku“, je to jistá cesta k rozpadu vztahu.

„Emocionální pouto podporuje pozitivní vnímání sebe sama i vztahu jako takového,“ domnívá se Chappel Marshová. „Partneři jsou jeden pro druhého důležití, vzájemně se o sebe starají, projevují si péči. A platí to i naopak: jestliže žena nepociťuje emocionální pouto, začíná o lásku a pocit blízkosti bojovat, bojuje proti lhostejnosti svého partnera.“ Psycholožka navíc dodává, že citová uzavřenost a nesdílnost je často dána kulturními zvyklostmi a normami a také genderovým očekáváním.

Čím více bude charakter rozmluvy svobodný a přátelský, tím spíše dokáže muž svým citům dát podobu slov.

„Nezapomínejme, že muže zpravidla učí neprojevovat své city, nebo je alespoň nedávat nějak výrazně najevo,“ vysvětluje Chappel Marshová. „Pokud by se tak ovšem chovala žena, bylo by její chování pokládáno za projev bezcitnosti.“

K předcházení či řešení těchto problémů terapeutka doporučuje najít si pravidelně čas na důvěrnou partnerskou rozmluvu. „V takových chvílích to hlavní je vytvořit klidnou, intimní atmosféru naplněnou důvěrou a vzájemnou otevřeností. Čím více bude charakter rozmluvy svobodný a přátelský, tím spíše dokáže muž svým citům dát podobu slov.“

Připadá mi, že ve mně ani nevidí ženu.

V dlouhodobých vztazích to samozřejmě nekypí věčnou vášní. Někdy nemusí k projevům fyzické blízkosti partnerů dojít po delší čas. Aby oheň touhy stále hořel, je třeba stále na něj přikládat, to znamená projevovat určitou snahu. Klientky Deborah Duleyové si často stěžují na ochlazení ze strany dlouhodobého partnera.

„Čím déle s ním žiji, tím méně touhy ke mně cítí – to je to, co ženy pociťují,“ sděluje svou zkušenost psycholožka. „Přitom nehraje žádnou roli, zda jde o oficiální manželství anebo spolu partneři žijí nesezdáni. Když však začnete s klientkou o věci mluvit a když jdete trochu hloub, ukáže se, že nijak systematicky na této stránce jejich vztahu nepracovala.“

Intimní pouto s partnerem můžete obnovit — začněte objetím a romantickou večeří.

Co dělat, aby se vrátily „staré krásné časy“? Duleyová doporučuje obnovit tradici schůzek a jiné způsoby, jimiž jste spolu dříve trávili čas a které vás oba naplňovaly štěstím v dobách, kdy váš vztah procházel svým romantickým obdobím.

Žena může zvýšit svoji sexuální přitažlivost i sebejistotu například pravidelným cvičením ve fitness centru nebo novým oblečením. Může se pokusit obnovit intimní partnerskou blízkost objetími, romantickou večeří, zamilovanými esemeskami.



Absolutně nechápu, jak může kašlat na něco, co je pro mě důležité.

Mužům je prostě vlastní často podceňovat problémy ženy. Alespoň tak to tvrdí klientky terapeutky Susan Pease Gaduové. Partner reaguje na nepříjemnou situaci naprosto jinak než žena, a žena na tomto základě dochází k závěru, že je mu zkrátka a dobře všechno jedno. Podle názoru Pease Gaduové tomu tak ve většině případů tak docela není. Muži mají prostě úplně odlišný mechanimus, kterým zpracovávají emocionální situace. Je možné, že muž pouze podrobuje emoce analýze. Anebo ho od dětství učili nedávat najevo city.

„Při jednom nedávném sezení sdělovala manželka manželovi, jak strašně se jí dotklo, když si při společném lyžování zlomila nohu. Místo slov lítosti a soucitu, že jí to bolí, že musí ležet na posteli a nemůže se hnout a že nebude moci delší dobu chodit do zaměstnání, její muž pronesl pouze: ‚Drž se!‘ a dal najevo, že si o věci dál už nepřeje hovořit. Tak studený vztah k jejímu utrpení byl pro ni opravdovou ranou, která jí v jejím stavu nijak nepomohla. Později si muž uvědomil, že v té situaci opravdu neměl uplatňovat na ženu stejné měřítko, jaké by uplatnil na sebe a že měl volit úplně jiný přístup. Mužům je dáno snášet bolest, nebo se tak alespoň tvářit, potlačovat strach a řešit si své problémy sami, jenomže to není vždycky ten správný postup a uplatňovat ho vůči ženě je přinejmenším necitlivé.“

Není ke mně laskavý.

„Vždycky mě poněkud zmate, když žena po celé sezení nepřestajně kritizuje svého partnera za agresivní a urážlivý způsob chování a na závěr své promluvy si stěžuje, že jí z jeho strany chybí jakýkoli projev lásky a vlídnosti,“ přiznává Laura Hecková.

V takových případech žena obvykle už podnikla celou řadu kroků, aby partnera vybídla k větší blízkosti – požádala ho, aby si sedl blíž k ní, zkoušela ho brát za ruku, obejmout ho, ale její snahy a prosby zůstaly bez odezvy. To ji samozřejmě rozhořčí, žena se rozzlobí a v naději, že se od partnera dočká alespoň nějaké emocionální odezvy, i když třeba ne právě takové, se kterou počítala, dá svému rozhořčení průchod.

„V důsledku tedy žena svolá na muže všechny hromy a blesky a on v odpověď na to vybuchne. Cíle bylo dosaženo,“ vysvětluje Hecková. Mužova reakce má samozřejmě velice daleko k nějaké lásce nebo vlídnosti. Avšak, jak vidno, pro některé ženy je i tohle lepší nežli nic. To je samozřejmě dost smutné. Hledejte v chování svého partnera jakékoli skutečné, i ty nejskromnější projevy lásky a podporujte je. A nezapomeňte, že čím více dáváte, tím více dostanete.“

HuffPost, Kelsey Borresen