Jednoho dne ta, která vám dala život, odejde. A ze všeho nejvíc na světě vám bude líto, že jste ji nestihli poprosit o odpuštění za TAHLE slova…
Před několika měsíci mojí kamarádce Lence zemřela maminka. První dny se statečně držela, pak jí došly síly. Jednou jsem se jí zeptala: „Tak co, Leni?“ a ona nevydržela…
Plakala tak strašně hořce… Po několika hodinách záchvatu pláče si utřela slzy a chvějícím se hlasem mi říkala:
«Věděla jsem, že se to stane. Mamka byla dlouho nemocná… Jenom je mi strašně líto, že jsem ji nestihla poprosit o odpuštění za slova, která jí tak ranila.“
Kamarádka se zpovídala dlouho a mě v jednu chvíli napadlo: „A co kdyby tu zítra najednou nebyla moje maminka?“
Proběhl mnou nepříjemný studený pocit. Na čele mi vystoupil pot. Vždyť i já jsem dost často nenašla pro maminku ani chvíli a ještě hůř, málokdy jsem jí řekla, jak moc ji mám ráda…
1. Nemám kdy
Maminka nás nosila devět měsíců, spoustu nocí nespala, když jsme byli maličcí a pracovala do úmoru, jen aby nám dopřála všechno, co jsme potřebovali nebo chtěli mít. Vstávala brzy ráno, pozdě večer nám vařila na zítřek a vytírala, i když ze všeho nejvíc se jí chtělo si lehnout a alespoň nemuset s nikým mluvit. Vždycky nás vyslechla, vždycky nás politovala, hřála nás svou láskou a ani jednou na naši prosbu neodpověděla: „Nemám kdy“.
2. Nenávidím tě
A ona vás miluje. Bez ohledu na cokoli. Ať budete čímkoli: úspěšným byznysmenem, který na celé měsíce mizí někde na služebních cestách, malým úředníkem nebo naprostým smolařem, který u rodičů škemrá o peníze.
3. Tohle nebudu jíst, to promiň
Tak běžte a uvařte něco sami! Maminka stála u sporáku půldruhé hodiny, aby vám uvařila večeři. Nechutná? Zkusíte uvařit něco lepšího?
4. Takhle sis mě vychovala
Možná, že maminka dělala ve výchově chyby (moc přísně trestala, nevěnovala vám dost pozornosti), ale upřímně se snažila udělat z vás člověka s velkým Č. A jestliže jste schopni na sobě vidět nedostatky, máte jistě také schopnosti na sobě zapracovat a napravit je.
5. Stejně tomu nerozumíš
A co má být? Maminka se vždycky snaží vám porozumět a občas i najít pro vás omluvu.
6. Málo čteš
Víš, kolik inzerátů přečetla, aby našla tenhle malý byt, ve kterém je vám už tak dlouho dobře? Kolik receptů pročítala, aby ti uvařila něco dobrého..?
7. Jsi nevzdělaná. Ani vysokou jsi nedodělala. Nech si své rozumy.
Zato maminka prošla takovou životní školou, že se vám o ní ani nesnilo. A svým „nevzdělaným rozoumkem“ dokázala vydělat dost peněz na všechny vaše potřeby a vaše vzdělání.
8. Promiň, že nepřijedu na tvé narozeniny/Vánoce…
Každá maminka dostává šok, když si konečně uvědomí, že její milovaný poklad je už opravdu dospělý. Posledních dvacet let (a někdy i déle) se všechny její myšlenky točily kolem vás. Jak má dál žít? Maminky se postupně znovu učí starat se jen o sebe, ale na váš příjezd čekají vždycky se stejnou netrpělivostí a rozechvěním…
9. Nemělas mě dost ráda
Měla vás ráda jak uměla… Možná ne tolik, jak byste bývali chtěli, ale z celého srdce.
10. Zkazilas mi život. Nejsi moje matka.
Něco takového matce říct nesmíte. Prostě nesmíte a dost. Bez dalších komentářů.
7 dní sebelásky - Online Kurz Zdarma >>>
Deset obrázků, kterým porozumí každá maminka
10 věcí, o kterých vám maminka neřekla
5 komentáře
Neviděla bych tak černě to, když Lenka nestihla matku poprosit za odpuštění. Může to udělat i po jejím odchodu a bude to mít podle mého názoru stejnou hodnotu. Její matka to bude slyšet, i když je na druhé straně. Jinak se tím bude Lenka zbytečně trápit. Lásku ani smrt nezastaví. Ovšem samozřejmě, pokud Lenka věří na život po smrti. Článek je to zajímavý, ale v mnoha bodech dost nesedí (resp. nemusí sedět). Např. v bodě 2 se píše „Ona vás miluje.“ Bohužel, není to vždycky pravda. Poznala jsem matky dospělých, které sice toto tvrdily a oháněly se tím, ale od skutečné lásky měly hodně daleko. Takže, je to idál, bylo by to krásné říct o každé matce, že děti miluje, ale není to vždycky pravda. Nedá se všeobecně říct, že každá matka opravdově miluje svého syna, dceru. Jenže když ono to tak hezky zní, že… Bod č. 8 zavání silnou manipulací. Jakoby nám autor předkládal, že každé Vánoce (a jiné svátky) musím zajet za matkou (nemomu mít jiný program, např. nemohu některé Vánoce vyrazit třeba s přáteli do hor, jinak bych se strašně provinil a matčino štěstí přeci záleží jen na mě). Pravá matka podle mého názoru umí přijímat i občasné „ne“ a dopřává svým dospělým dětem i svobodu a volnost. Ještě k bodu 10. Bohužel, jsou opravdu lidé, kterým matka dost zkazila život a ony právem cítí, ža takto se skutečná matka nechová. Např. matka, která kryla svého manžela zneužívajícího dceru. Matka ze strachu, aby nepřišla o takového manžela, dceru nechala napospas jeho zvrhlostem. Dcera si prošla peklem, ale matka dceru neochránila. Dodnes se dceři ani slovem neomluvila. Ani geto lítosti od ní dcera nezaznamenala. Má taková osoba právo se ještě nazývat matkou? Podle mě ne. Podle mě má právo se znovu nazývat matkou po opravdovém pokání. Prostě naprosto se zpronevěřila svému povolání. Nezlobte se, autore článku, ale v takových případech si myslím, že je naopak potřeba, aby dcera matce řekla takové věty, aby je vyslovila, ja jí matka ublžila, aby jí pak mohla odpustit. Pro „matku“ by to měl být impuls k pokání. Vím, že jsem uvedla jako příklad extrém, ale i ty se dějí. Proto nelze takhle zevšeobecňovat! Nejsem jednou z takto extrémě poznamenaných, ale dovedu se do nich vcítit. V neposlední řadě také záleží na tom, jak se k vám matka chová. O tom se v článku ale nepíše…
Naprosto souhlasím.
Taky naprosto souhlasím, když jsem byla mimino, moje máme mě strčila k babičce, která mě vychovala, kterou nadevše miluji a jsem jí za vše vděčná – ona pro mě znamená teplo domova, lásku a radosti dětství…
Kdykoli jsem musela od babičky, prožívala jsem peklo. Máma upřednostnila svého partnera, i když mě psychicky týral celé dětství a ona tomu jen přihlížela a chtěla po mně, abych ho měla ráda.
Dostala mě do spousty nepříjemných životních situací, nikdy mě nepodporovala, ani ve mě nevěřila. Celé dětství i dospívání jsem poslouchala, jak jsem k ničemu, nikdo mě nemá a nebude mít rád, skončím sama…
Když jsem v sedmnácti po fyzickém napadení jejího manžela odešla z domu a začala se o sebe starat sama, tak mi i poté dělala peklo. Jakmile jsem dosahovala prvních úspěchů, které vypadaly dobře před jejími kamarádkami, tak se začala chlubit (a to mě od všeho co k úspěchům vedlo, zrazovala), jakou má dceru a jaký spolu máme nádherný vztah – nejlepší kamarádky!
Nikdy mi neřekla, že mě má ráda, naopak mi řekla, že když jsem byla mimino, tak mě chtěla dát do děcáku, protože jsem pořád brečela. Nikdy za mnou nepřišla a neřekla mi, promiň, mrzí mě to, jak jsem se k tobě chovala a že jsem dovolila, aby Ti někdo ubližoval, i když to dělal přede mnou…
I když jsem jí vše odpustila a snažila se jí pochopit, i s ní normálně vycházet, jak k ní mám přistupovat jako k milující mamince. Když je pro mě prakticky jen známým člověkem, kterého respektuji?
Přiznám se, že mě její chování ovlivnilo natolik, že se nechci vdávat a to z prostého důvodu – abych ji nemusela zvát na svatbu – protože přece mámu tam pozvat musím, máma je máma…
A je správné, aby dítě s vlastní rodinou stále přemýšlelo zda to či ono uklidilo dle představ maminky, zda se věnuje svým dětem přesně tak jak si představují jeho rodiče (prarodiče vnoučete)? A když je pozve na návštěvu, tak musí uklidit ne podle vlastních potřeb a představu, ale podle potřeb a představu svých rodičů. A když je maminka hluchá k tomu, že dítě má už vlastní domácnost, kterou má zařízenou podle svých vlastních požadavků a své děti vychovává dle vlastních představ? Co pak? Má mlčet a nechat si zničit vlastní život a rodinu?
Pokud mi dítě upřímně, na rovinu a do očí řekne svůj názor, může mi říci cokoliv. Je potřeba říct, co si člověk v daný moment myslí. Určitě to nemusí být jen sladké a pozitivní věty. Rozumějte tomu tak, že s tímto článkem nesouhlasím, ne.