Tak ahoj, mami! O separaci

Separace je právo na sebe sama, právo mít ve vlastním nitru svoje místo, které člověku nemůže nikdo vzít, ať se děje, co se děje. Protože to Já-dospělý jsem ho sám poskytl svému Já-dítěti, proto nikdo jiný mu ho nedokáže vzít.

Můj život se vyvinul takovým způsobem, že už v osmnácti jsem se dokázala finančně plně sama zajistit a nebydlela jsem s rodiči. Připadala jsem si tak samostatná a dospělá! Tak svobodná! Až díky dlouhodobé terapii jsem objevila svoji hlubokou závislost, projevující se právě halasně deklarovanou samostatností.

Separace neznamená odchod dítěte, separace je příchodem dospělého.

Byla jsem závislá na cizím názoru (což se mi občas stává i teď) a na tom, zda se lidem zamlouvám nebo ne. Celou dobu jsem se cítila být pod pozorným dohledem, v jehož rámci byl každý můj skutek pečlivě hodnocen. Svobodná jsem si připadala tam, kde jsem jednala proti hodnotám pozorovatele. Dnes bych to nejspíš nazvala protizávislostí. Protizávislost neznamená oddělenost, není to vytvoření vlastního Já. Je to Já existující jako doplněk, jako antagonista všeho rodičovského. Pokud bych to měla vyjádřit jednoduše, pak jsem kupříkladu nemohla mít ráda jablka, protože jablka měla velice ráda moje maminka. A jablka mi skutečně připadala nechutná, stejně jako mnoho jiného, co jsem ve skutečnosti v hloubi duše měl ráda a čeho jsem si vážila.

Kdo se stává protizávislým? Ten, kdo brzy dospěl. Jedním z mých výrazných snů byl sen o miminku, kterému určitě není víc než tři měsíce a které vypadá naprosto odporně, protože má dospělý, úplně rozumný obličej. Zvnějšku jsem se stala velmi brzy samostatnou, došlo však k tomu na účet toho, že jsem jednoduše ukryla ve svém nitru nezralé mimino a a rozhodla jsem se ho už nikdy nikomu neukazovat.

Každý člověk vyrůstá prostřednictvím závislosti, vždyť každý je reálně závislý na dospělých. V popírání této skutečnosti si pěstujeme dospělou fasádu, a nasazujeme dospělé masky, avšak v našem nitru probíhá náš pravý život – osamělý a bezradný. Pokud si ho dokážeme přiznat, dokážeme ho také využít, sytit se jím, sílit – a postupně se separovat.

Separace neznamená odchod dítěte, separace je příchodem dospělého. Uvnitř tohoto dospělého žije stejně jako dřív dítě, jenomže teď se o ně bude starat jiný dospělý – ten, kterým se stalo. Když to bude třeba, dítě polituje, bude-li to nezbytné, ochrání je. Separace je převzetí péče nad vlastním vnitřním dítětem. Právě tehdy se stáváte dospělým člověkem, který je z tohoto hlediska roven svým vlastním rodičům. Jak vy tak oni máte uvnitř své vnitřní děti. Už se na ně nedíváte zezdola, vaše oči jsou naproti jejich očím. Separace není útěk, je to nepřerušená souvislost, dialog, vzájemné spojení.

Pokud se pokoušíte zahnat, přehlížet, kárat a obviňovat dětskou součást sebe sama, nejste od rodičů separováni. Nezáleží na tom, o jakou situaci s onou vaší dětskou částí jde. Jestli pláče nebo se zlobí, vyžaduje pozornost, do ničeho se jí nechce, anebo se bezostyšně raduje. Nosíte své rodiče s sebou. Rodiče, kteří tohle všechno kdysi prodělávali s vámi.

Pro toho, kdo brzy vyrostl, a přitom zůstal malý, není snadné se oddělit. K tomu je totiž nejprve třeba udělat krok dozadu a získat odstup – odhalit svoji závislost, to znamená svoji výraznou potřebnost. Každý má svoji. Někdo potřebuje pozornost, jiný přesné hranice, volné místo pro svůj růst a respektování tohoto místa jinými. Protizávislí mají největší strach z toho, že přijdou o svoji „samostatnost“. Jenomže skutečná separace, reálné oddělení není možné bez nalezení dětské části sebe sama a bez toho, aby dorostla. V závislosti.

Separace je právo na sebe sama, právo mít ve vlastním nitru svoje místo, které člověku nemůže nikdo vzít, ať se děje, co se děje. Protože to Já-dospělý jsem ho sám poskytl svému Já-dítěti, proto nikdo jiný mu ho nedokáže vzít.

Taťána Děmjanenková

=========
4 důležité životní hodnoty, které bychom měli předat svým dětem
Když se rozhodnete vrátit se k rodičům. Pravidla soužití

Facebook Adaline.cz