Aby bylo možno na tuto otázku odpovědět, je třeba nejprve si nejprve vyjasnit základní motivy a principy harmonického páru muže a ženy, jež tvoří základ šťastné rodiny.
Pokud partneři vstupují do vzájemného svazku, mohou tím sledovat nejrůznější osobní cíle. Především to bývá zaplnění vnitřní prázdnoty či zahnání strachu před samotou. Hraje zde jistou roli také podvědomá snaha nebýt již sám na řešení všech životních situací a problémů. Člověka, který má v úmyslu vstoupit do svazku s partnerem opačného pohlaví, k tomu často motivuje i představa, že bude tak moci přenést část odpovědnosti za to, aby byl ve svém životě spokojený, na svého partnera. Na dobrém pocitu z toho, že něco dokázal sám bez vlastní pomoci resp. na další „práci na sobě“ v tomto směru mu za těchto okolností již příliš nezáleží. Pokud je někdo motivován k uzavření partnerského svazku některým z právě uvedených aspektů, pak při úvahách o budoucí podobě právě budovaného svazku slovo „svoboda“ příliš skloňovat nebude.
Mnozí z nás jsou toho názoru, že základním motivem pro založení rodiny je rozvoj člověka, odhalení a využití jeho pozitivních vlastností, možností i schopností resp. tvůrčího potenciálu. Domnívají se, že prostřednictvím vzájemné lásky mezi dvěma lidmi se u člověka rozvíjí schopnost mít rád všechny, což může přispět k celkově radostnějšímu a šťastnějšímu životu na zemi. Pokud hodnotíme kvalitu vzájemných vztahů nikoliv podle doby jejich trvání či formální podoby, nýbrž na základě toho, jakým směrem nás takovéto vztahy posunou, výsledkem bude, že vy sami, váš partnerský vztah resp. vaše rodina získá z vašeho vzájemného soužití skutečný přínos.
V rámci partnerského soužití lidská bytost zpravidla vyzrává. „Vyzrálost“ tohoto typu přichází postupně, v některých případech ovšem nepřijde vůbec. Všechno zde závisí na samotném člověku. Zejména jde o to, zda se rozhodne žít ve svém vykonstruovaném světě iluzí, fantazie a nereálných nadějí, které se vlastně nikdy nemohou splnit, nebo bezprostředně prožívat četné pozitivní momenty, které život přináší – bezprostředně a právě nyní!
Asi tím hlavním, co ve vzájemném soužití muže a ženy způsobuje problémy, je onen klamný pocit vzájemného vlastnictví obou partnerů. U mnohých je nastartován okamžikem získání razítka v průkazu totožnosti, svatebního obřadu apod. Mnozí jsou přesvědčeni o tom, že přítomnost dětí v rodině bude zárukou «věčné lásky» obou partnerů a neporušitelnosti rodinných svazků. Svou roli hraje jistý druh „přesvědčení“ o tom, že pojmy «manžel» a «manželka» již samy o sobě zakládají právo neomezeně disponovat životem druhého z partnerů, mnohdy až přeměnit jej v jakéhosi „otroka“, zbavit jej možnosti svobodného rozhodování v nejrůznějších aspektech, vnímání odpovědnosti za vlastní život a v neposlední řadě také příjemného pocitu ze vzájemného soužití. Místo přirozené radosti, kterou by mu vzájemné soužití mělo přinést, zažívá pak onen „postižený“ partner mnohé nepříjemné situace v souvislosti s tím, že jsou na něho leckdy kladeny nároky neodpovídající jeho reálným schopnostem, očekává se od něho mnohé, co vlastně vůbec nemůže dokázat a z toho pak u něho pramení pocit, že svému partnerovi i své rodině něco dluží. Do partnerských vztahů se poté vkrádá pocit viny, žárlivost a mnohdy i podezíravost.
Jedině v rámci vyzrálého vzájemného vztahu má muž i žena možnost vytvořit prostor pro vzájemnou lásku; je to dáno také tím, že nezačnou bezprostředně „panikařit“ poté co zjistí rozdílnost některých svých zájmů či návyků… Tím hlavním, co je musí spojovat, je společný postoj k životu, světový názor a nějaký významný cíl, který společně sledují. V ostatních aspektech může mít každý z nich své vlastní zájmy, které se nikterak nekříží se zájmy druhého. Rozdílnost názorů tohoto typu neznamená zradu jednoho vůči druhému, neochotu k vzájemnému pochopení a už vůbec ne ohrožení existence vzájemného svazku. Obavy z důsledků odlišnosti a „nestejnosti“ může překonat pouze vzájemná důvěra obou partnerů a víra v sílu jejich vzájemných pout.
Energetická připoutanost
Když miluješ
