Často se k dětem chováme tak, jako kdyby naše veškeré znalosti a představy o životě, o tom, co je správné nebo nesprávné, byly obsaženy pouze a výhradně v jakémsi pomyslném sudu, který vlastníme a kam ukládáme veškeré zkušenosti, jež za svůj život nasbíráme. Avšak naše dítě, ať si to již připouštíme či nikoliv, podobný sud také vlastní. Na rozdíl od našeho je ten jeho ale prázdný a dítě touží naplnit jej našimi myšlenkami a tím, co prožíváme. Nastane ovšem okamžik, kdy od dítěte uslyšíme strohou větu typu: „Normální.“, „Ano, jedl jsem.“, „Nic zvláštního.“ Znamená to, že v tuto chvíli dítě jakoby zavíralo dveře nejen do svého pokoje, nýbrž – obrazně – také do svého vnitřního světa.
PRVNÍ PRAVIDLO kouzla důvěrné komunikace – učit se některé věci poznávat, aniž bychom se na ně přímo dotázali. Při vzájemné komunikaci s dítětem vynecháváme veškeré otázky, které mu klademe prakticky každý den, jako například: „Jak se daří?“; „Jak bylo ve škole?“; Máš nějaké nové známky?“; „Co jsi jedl?“; „V kolik hodin přijdeš?“; „Uklidil sis ve svém pokoji?“….. Na kladení takovýchto dotazů prostě zapomeňte.
Toto se ovšem netýká pouze rodičů. Pokud obcujeme s jinými lidmi nám blízkými, stane se někdy, že to, na co se jich dotážeme, neodpovídá tomu, o čem by jim bylo příjemné s námi hovořit. V jistých momentech je pro nás důležité pouze to, co nás zajímá. A leckdy to vede k tomu, že tím ztrácíme nejen důvěrný kontakt se svým dítětem, ale mnohdy také lásku partnera, úctu, důvěru a zájem ze strany ostatních lidí, s nimiž přicházíme do styku.
Zadávejte otázky. Naslouchejte, přikyvujte a poté klaďte další otázky, které dotazovaného „přivedou“ k tomu, co vás právě zajímá.
Klaďte podrobnější, „upřesněné“ otázky. Můžete „chodit s tím“, že se zajímáte o nějakého konkrétního člověka. K tomu, aby dotyčný poznal, zda váš zájem o jeho osobu existuje resp. jakého je charakteru, mu poslouží jedno vodítko: zda mu kladete konkrétní a následně ještě upřesňující dotazy týkající se určitého tématu; pokud se ho stručně zeptáte „Jak se daří?“ a jeho následnou odpověď pak ponecháte, aniž byste jí věnovali větší pozornost, představuje to pro něho informaci v tom smyslu, že se o něho asi příliš nezajímáte.
Již po několika měsících praxe vzájemného aktivního naslouchání se mezi vámi vytvoří kvalitativně jiný prostor pro komunikaci. Dítě po celou dobu, kdy s ním komunikujete, o čemsi přemýšlí. Něco cítí. Něčeho se bojí a něco by chtělo. A během vaší vzájemné komunikace není na místě vytvářet jakékoliv závěry, vkládat do hovoru svoje názory, hodnotit jednotlivé aspekty resp. je měnit. V této fázi je třeba pouze řeč a reakce dítěte pozorně vnímat. Znovu zdůrazňujeme: v žádném případě se do ničeho nevměšovat. Roli nyní hrají výhradně: zájem, dotazy a pozornost.
A právě v tomto momentě začíná ono kouzlo. Jakmile někdo pochopí a uvěří tomu, že se o něho živě zajímáte, začne vám důvěřovat, dělit se s vámi, otevírat se vám, přestane „filtrovat“ informace, které by vám rád sdělil; resp. tyto informace dělit do dvou kategorií:
1. tohle klidně mohu říci
2. a tohle říci nemohu – to ten druhý nikdy nepochopí
Přiznejme si, že i my sami jsme rádi, pokud máme někoho, s kým se můžeme podělit o jisté informace, byť se jedná o bezvýznamné maličkosti. Uvítáme, když nám někdo poté, co mu odpovíme na otázku: „Jak se daří?“ položí další doplňující otázku typu: „A proč? A co se vlastně stalo?“ Jak se cítíš? Co si o celé věci myslíš? Jak tu situaci vidíš? Co se ti na věci nelíbí? A co s tím chceš dělat?“.
Pokud se s lidmi tohoto typu setkáme, poměrně brzy se jim otevřeme a zařadíme je do kategorie svých blízkých. Důvěřujeme jim. Pokud žijeme s partnerem rok – pět let – deset let, charakter naší běžné komunikace se během času změní. Během doby postupně ve stále větší míře řešíme každodenní záležitosti. A všichni dobře víme, k čemu to vede, když naše vzájemná komunikace je stále častěji končí větou typu „nezapomeň vynést smetí“.
Zvolit správný způsob komunikace s dítětem má mimořádný význam. Může se stát, že jste vynikajícími rodiči, kteří si s dítětem dokážou hrát 1-2 hodiny denně, jste jeho počínáním často dojatí a jste na ně hrdi, avšak hlavním tématem vaší vzájemné komunikace jsou každodenní záležitosti a učení, vaše požadavky a prosby. A to, co vás ohledně dítěte nejvíce zajímá, bývají výsledky a nikoliv konkrétní činnosti.
Bude dobré, když budete častěji hovořit o věcech, které se každodenního života přímo nedotýkají. Tedy nikoliv např. výhradně o domově a o škole. Předmětem vaší vzájemné diskuse se může stát například zajímavý televizní pořad nebo internetová stránka, vtipný obrázek apod. Pomoci vám zde mohou sociální sítě, v jejichž rámci se můžete o své názory podělit s jinými lidmi. Předmětem vašich vzájemných hovorů se pak může stát například hudba, filmy, hry, staří i noví přátelé, konflikty mezi různými jedinci, sympatie vůči jedincům, skupinám, dokonce i různé specifické informace týkající se spolužáků, či vyučujících ve škole, kterou vaše dítě navštěvuje.
Jako téma se také nabízejí aktuální události, objevy, anekdoty i sny… A může se stát, že budete překvapeni tím, kolik toho vaše dítě ví i tím, do jaké míry se změnil svět např. v posledních 10 letech. Jedná se o typ komunikace, jehož prostřednictvím lidé navazují přátelství. Totiž: přítel je člověk, o kterého se velmi živě zajímáme.
DRUHÉ PRAVIDLO – upusťte od jakýchkoliv hodnocení. A tím spíše pak od hodnocení kritických. Pokud od dítěte dostaneme nějakou odpověď, musíme s ní zacházet velice uvážlivě. Platí totiž, že jakékoliv hodnocení může v krajním případě dítě navždy odradit od toho, aby se o nejrůznější informace s kýmkoliv jiným dělilo.
Chyba je například říci: ano, přesně tak, já jsem na tom podobně; a poté začít sáhodlouze hovořit o svých vlastních příhodách a problémech. Měli byste si zapamatovat jednu zásadu. Samozřejmě je na místě vyprávět svůj vlastní příběh, nějakou zajímavou zkušenost z vlastního života. Tím můžete zdůraznit svůj zájem o momentální situaci vašeho dítěte a dáváte tím najevo, že je chápete a může to posloužit i k tomu aby dítě pochopilo, proč jste k dané věci zaujali odlišný postoj. Klíčové však je to, že aby vyprávění takového příběhu mělo očekávaný účinek, máte na ně k dispozici zhruba tři minuty času.
Větší účinek bude takovéto vyprávění mít, bude-li se jednat o nějakou vaši osobní záležitost, budete-li o různých věcech, které se vás týkají, hovořit otevřeně, a to i tehdy, když se jednalo o záležitost, která vám nesloužila právě ke cti. Nic se zlého neděje. Tím, že se společně s dítětem zasmějete sami nad sebou, přispějete ke zvýšení jeho důvěry vůči vám. Umožněte dítěti, aby na celou věc vyjádřilo svůj názor. V tomto momentě je na místě přestat hrát roli „dospělého a rozumného“ a místo toho naslouchat dítěti stejným způsobem, jako kdybyste naslouchali dejme tomu, nějakému staršímu člověku, který společně s vámi cestuje. Vyvarujme se zde poznámek typu „Jak tě jenom mohlo něco podobného napadnout!“
TŘETÍ PRAVIDLO (pokud probíráme nějaké problémy) – je na místě respektovat to, jaké řešení problémů dítě považuje za vhodné. Koho si dítě bere za vzor, koho chce napodobovat. Jaké metody upřednostňuje. Jaké má obavy i naděje. Co považuje za „správné“ či „nesprávné“. Pokud s jeho „návrhem řešení“ dané situace nesouhlasíte, poté navrhněte svoji alternativu, ovšem v podobě jakési přátelské rady. Přitom je vhodné vysvětlit dítěti zejména to, proč se vám zdá, že řešení problému, které navrhujete, je účinnější. A opět… i zde má mít dítě poslední slovo.
Takže si shrňme tři základní pravidla: V co největší míře klást dotazy. Neprezentovat svá vlastní hodnocení. Nic neřešit za jiné lidi.
Tento režim vzájemné komunikace udržujte alespoň po dobu tří týdnů. Má se totiž za to, že doba 21 dní je minimální dobou, které je zapotřebí k tomu, abychom si osvojili nějaký nový návyk resp. upustili od starého. A pokud v daných zásadách po dobu tří týdnů skutečně setrváte, dočkáte se pozoruhodných výsledků. A dítě, jehož odpovědi se dosud omezovaly na věty typu „Tak normálně.“, „Ano, udělal jsem úkol z algebry“, se tím poněkud změní. Stane se z něho člověk, který se s vámi dokáže poradit i o svých do značné míry osobních záležitostech. Při komunikaci s ostatními členy rodiny pak přinese dodržování daných pravidel ještě pozoruhodnější výsledky. Můžete změnit mnohé. Jen to chce, abyste přestali být takoví, jací jste byli dříve.
Test ZDARMA - Nakolik jste hodná holka? >>>
Čím více času strávíte se svou matkou, tím déle bude žít. To je vědecky dokázáno.
10 psychologických dárků od rodičů
