Nechci být jednodušší! Jak si dovolit být komplikovaná.

„Nebuď tak komplikovaná“ slýchám dost často od různých rádců – nejčastěji od takových, které jsem o žádnou radu nežádala. Dobře jim rozumím. Čím jednodušší bych byla, tím více pohodlí pro ně. Člověk jim může buď vyhovět anebo si dovolit být komplikovaný, zato však od života získávat mnohostupňové, mnohovrstevné a mnohem obsažnější zážitky a dojmy.

„Já nejsem smutný, jsem jenom složitý“, řekl doktor House, „holky to žerou“.

A to je svatá pravda. Přesto si však „složité“ lidi, zejména pak složité ženy, lidé často pletou s osobami smutnými, podmračenými a co je ještě horší – nešťastnými. „Když u tebe je všechno tak složité! Ty nad vším moc přemýšlíš!“ říkají obviňujícím tónem a zjevně pokládají složitost za nedostatek.

Ale co tak špatného je na tom, když je někdo složitý? Znamená to sice, že člověk má hodně důvodů k zamračení, zejména když nad něčím hloubá a snaží se tomu přijít na kloub, má však také spoustu způsobů a cest, jak dojít spokojenosti. A bude to spokojenost přepychová, vícepodlažní, bude to spokojenost složitá. I kdyby to bylo jen potěšení z piva a utopenců. Protože složití lidé mají více receptorů, více asociací a zvýrazňovačů chutě. A to zcela přirozené povahy, žádná chemie. Mají ostřejší cítění a objemnější reakce. Proto také jim ke štěstí stačí méně. Jsou natolik složití, že se umějí radovat z docela jednoduchých věcí. To totiž umějí právě jenom oni.

Když je člověk složitý, s věkem jeho svět nabývá více a více rozměrů a otevírá se mu, jako se otevírá čajový lístek v horké vodě.

Víte, kvalitní parfém, když k němu přivoníte na testovacím papírku, nevoní stejně, jako když ho si stříknete na tělo. Za uchem není cítit stejně jako na zápěstí a k večeru je jeho vůně jiná než ráno. Ráno je lehčí, večer silnější. V mém světě jako by každý člověk a každý předmět byl lehce přestříknut právě takovým parfémem. Všechno je v něm pohybu, všechno ustavičně mění své obrysy a smysl, hloubku a barvy, čím dál s tím větší intenzitou. Podle mého názoru se tomu říká dospívání a zralost.

Mám o dvanáct let starší kamarádku. Když mi bylo třicet a jí dvaačtyřicet, odsunula jednou od sebe klávesnici, protáhla se na židli, zakřupala kostmi a vydechla: „Jooo, máme před sebou ještě tolik pohodičky!“ Tehdy jsem opravdu nespatřovala žádný důvod k podobnému optimismu, když je někomu už přes čtyřicet. Jenže dneska je jí čtyřiapadesát a nelze neuznat, že pohodičky bylo opravdu ještě spousta a přinejmenším stejný objem pohodiček je ještě očekáván. Protože když je člověk složitý, s věkem jeho svět nabývá více a více rozměrů a otevírá se mu, jako se otevírá čajový lístek v horké vodě. Je to jako se sexem — pro puberťáky hraje hlavní roli množství, pro dospělé kvalita. Mladiství mají laciné cigarety a písek v trenýrkách, dospělí whisky a ortopedickou matraci. To je naprosto přirozený chod věcí.

Dospět znamená osvojit si mnoho úspěšných způsobů smíření se sebou samým i se životem.

Dospět neznamená pořídit si soupravu elegantní obuvi a vybavit kompletně znovu šatník. Není to spousta nových věcí, je to mnoho nových vášnivých zájmů a pocitů. A mnoho úspěšných způsobů smíření se sebou samým i se životem. Umění si to vše jaksepatří vychutnávat.

No a zkušenost, tu prostě nepopřete. Stále narůstá. A samozřejmě dodává vašemu vnímání na objemu, všemu dodává jakýsi 3D efekt. Člověk už toho dost vyzkoušel, má své preference a náklonnosti – v barvách, vůních, dotekových vjemech, ba i v čalounění na křeslech…

No ano, je to pro něj důležité. Když je čaloun dejme tomu prudce hnědá tuplovaná syntetika, žádná jemná kávová, ale fakt hnědá, tak to samozřejmě přežije, od toho je přece už dospělý. Ale pokud je to světlý len, je člověk už jenom z toho šťastný. Může sedět v hotelové hale a na někoho čekat, dívat se na svoji ruku na opěradle křesla, kde je vidět texturu vláken v látce, a radovat se.

A tak je to se vším: s jídlem i alkoholem, s městy a jejich architekturou (jen se podívejte na to schodiště!), s různými místy i záležitostmi, s cestami, počasím a přírodou, s filmy i hudbou, s rozmluvami a přátelstvím, se vším, co je důležité a na co člověk občas musí na chvíli zavřít oči, aby se soustředil, aby si to užil… Jsou to vlastní pohodičky a vybrané kousky vkusu. Přičemž to všechno člověka nejen nezatěžuje, ale naopak ho to zbavuje tíže a někdy dokonce dává křídla.

Finanční možnosti to všechno mohou posílit, nemohou to však nahradit.

Jiná věc je, když k ničemu podobnému nedojde. Někde se něco polámalo a něco se nestalo. A člověk nemá svůj hluboký vnitřní zdroj velkých i malých náklonností, lásek, sympatií, radostí, ochutnávek a příchutí života… Finanční možnosti to všechno sice mohou posílit, nemohou to však nahradit.

A co když je jen docela maličko toho, o čem může prohlásit: „Tohle mám tak hrozně rád! Doslova to zbožňuji“? Či spíše – říci to konec konců může, ale to „hrozně rád“ – to mu nějak nejde? Ale musí se přece někdy radovat! Co když sám do sebe pohlédne a zeptá se: „Co mám v životě ze všeho nejvíc rád? Koho bych chtěl hned teď vidět? Co by mi teď a tady udělalo takovou radost, že bych se málem zbláznil?“ A odpovědí je – ticho. Může chtít sebevíc cinkat stříbrnou lžičkou o skleničku a něco si přát – nic se neozve. Tehdy začíná prázdně sekýrovat: „Kde je můj zvlhčovač vzduchu? Proč je ta káva tak studená a šampaňské tak teplé?“ A ani kostky ledu ve sklenici nemají správný tvar.

Ale když je člověk skutečně zralý, je v jeho životě víc toho, co se mu zamlouvá a líbí. Včetně vlastního podivínství a libůstek, včetně jemně drhnoucích zrníček písku a prasklinek, které objevil už dávno, s nimiž se sžil a které mu každý den život ještě více zkrášlují. Půvab tkví v tom, že už si dávno odpustil všemožné potrhlé zvyky a s každým má dokonce celou vztahovou historii: popírání, hněv, smlouvání, marné potlačování, přijetí a smíření… a to všechno už je za ním. Zvykl si na ně, má je u sebe rád a ví, že právě ony ho dělají nepodobným všem ostatním. Přesvědčil se o tom.

Zralost a složitost znamenají, že si člověk umí lízat rány a ošetřovat jizvy, nebo je s hrdostí nosit jako vyznamenání.

A ještě tu máme jeho chyby, které byly buď skutečnými chybami, nebo možná skutečnou láskou, která už provždy bude ta jediná a pravá. Ale dospělost, zralost a složitost znamenají, že si člověk umí lízat rány a ošetřovat jizvy, nebo je s hrdostí nosit jako vyznamenání. Vzácněji pak také pociťovat samotu, avšak pokud už ji pocítí, nemá z ní strach.

Je tak zvláštní slyšet výzvy k větší jednoduchosti, k „obyčejným“ lidským radostem, nenáročným zábavám, nepřemýšlení a „neřešení“ věcí… Stesk po mladické jednoduchosti a nevybíravosti, splašenosti a zápalu ve všem se někdy může z ničeho nic objevit. Ale když člověk už zná a má rád tolik nejrůznějších věcí, když je miluje tak dopodrobna, když je ochutnává s takovým požitkem, opravdu už nelituje, že mu dávno není dvacet.

Jak s humorem prohlásil jistý velmi úspěšný výrobce klimatizací: když už si člověk najde své místo na slunci, zvolí si raději chládek.

Co je lepší – malé radosti, nebo všezahrnující požitek? Opravdu šťastní jsou ti, kdo dokáží zachytit světlé životní okamžiky, spatřovat v nich smysl a mít z nich potěšení ještě dlouho poté… žít z nich. Ale aby se tomu člověk naučil, musí především naslouchat sám sobě…

=========
Vyškrtla jsem si ze života lidi, kteří na mě nemají čas, a je mi mnohem líp
Jak zvýšit ženské sebevědomí

Facebook Adaline.cz