3 důvody proč žádat dítě o prominutí když nemáme pravdu

Mému synovi už brzy budou tři roky. Teď už je to pět měsíců, co ho zastihla „velká a strašlivá“ krize tohoto věku. Děti si kolem tří let začínají uvědomovat samy sebe a začínají samy sebe prosazovat. „Ne, nechci, nebudu, ty sama, já sám, nepomáhej mi, pomoz mi, jdi pryč, to ty nesmíš, dej mi to“ – tohle znají všichni rodiče, i když samozřejmě povaha, intenzita a výdrž těchto projevů se liší. V každém případě je to období náročné na rodičovskou trpělivost. Nemyslete si však, že pro děti náročné není. Je třeba chtít jim pomoci tímhle zapeklitým obdobím zdárně projít.

Poctivě přiznávám, že jsem se na tohle období připravovala – četla jsem články s pedagogickou tématikou, seznámila jsem se s teorií přimknutí Johna Bowlbyho a podrobně jsem se zabývala jednotlivými etapami psychického vývoje dětí. Říkala jsem si, že jsem snad připravená na projevy prosazování osobnosti svého syna až mu mine nějakých těch dva a půl roku.

Ve skutečnosti ovšem jsem s celou tou zvládnutou teorií moc úspěšná nebyla. Můj syn se totiž projevuje jako vyložený hysterik. Nesmí si vzít domů něčí hračku. Roztrhne se mu knížka. Nedovolím mu dát si před obědem sušenku. Po cestě z práce jsem mu zapomněla koupit pomeranče, které jsem mu slíbila. A voda z kohoutku neteče na správnou stranu. Míč se nedá nacpat nacpat do malé krabičky. Kytky se nemůžou trhat. Z okna se nesmí nikdo vyklánět. Magnet nepřitahuje věci z plastu. Zkrátka… určitě víte, o čem mluvím. V určitém období vyvolává u dítěte nespokojenost, smutek, ublíženost, hněv i nezvladatelné projevy vzteku prakticky všechno, od fyzikálního uspořádání světa až po rodičovské zákazy.

Ano, nejčastěji reaguju podle všech těch moudrých rad a návodů, tak „jak se má“, sednu si vedle syna na bobek, obejmu ho (pokud zrovna snáší můj dotek), mluvím s ním o všem, co zrovna cítí a zůstávám v jeho blízkosti tak dlouho, jak je potřeba, dokud slzy nevykonají své a on není čerstvější a veselejší než před tím a neběží si někam za jinými starostmi.

Jsem ovšem buď jak jenom člověk. Přiznávám to nerada, ale sem tam i zvýším hlas, někdy dokonce zakřičím. Vím, že to není správné, ale prostě mi to ujede. Vzácně se mi stane i to, že přestanu vůči němu zaujímat pozici dospělého a říkám mu nespravedlivá slova. Taky někdy krátce přeruším kontakt – ignoruji jeho žádosti a mlčím. Což je úplně nesmyslná reakce, ale prostě se mi to občas stane.

Krátce řečeno, můj syn bývá nespravedlivý, jak asi může být nespravedlivé ani ne tříleté dítě. A já jsem nespravedlivá tak, jak nespravedlivý bývá – a neměl by být – dospělý člověk. V našich těžkých chvílích ze všeho nejvíc chci, aby se můj syn omluvil. Když ujedu, pak i když mě vyprovokoval on, kdo se musí omluvit první? Já. Dokud se to syn nenaučí také. Od koho jiného by se to jinak naučit mohl?

Sama pro sebe jsem si stanovila tři důvody, pro které musím dítě žádat o odpuštění, aniž bych čekala, až totéž udělá jako první:

1. Hlavní ve vztahu s dítětem jsme my.

To my, rodiče, jsme u kormidla. My jsme zodpovědní za obnovení kontaktu ve chvílích, kdy dojde k jeho dočasné ztrátě. Takže když mě syn rozčílí a já na něj zakřičím, nečekám, až se mi začne omlouvat za to, že mě rozzlobil. Jdu a omluvím se mu, že jsem na něj křičela. Dávám mu tím najevo, že náš vztah je silnější než neshoda, že bez ohledu na ni ho mám ráda a že jsem připravena o všem si promluvit.

2. Opravdu se nemusíme obávat, že když se omlouváme, projevujeme tím slabost a v očích dítěte ztratíme na autoritě.

Naopak dítěti svým vlastním příkladem ukazujeme, že žádat o odpuštění, když člověk nemá pravdu, je zcela přípustné a není na tom nic hrozného. Zpočátku jsem měla jisté obavy říci svému tříročkovi: „To jsem neměla dělat, mrzí mě, že jsem na tebe, křičela, prosím tě odpusť mi to“. Ale ono je to snazší než se zdá a je v tom naše síla.

3. Před pár dny jsem se zas neovládla a zvýšila hlas – a můj syn řekl: „Maminko, prosím tě, odpusť mi, že jsi na mě křičela“.

Dal mi tím na srozuměnou, že je ochoten přijmout omluvu, že vnitřně už mi odpustil. Tyhle droboučké krůčky, ty malé posuny vpřed jsou třetím důvodem, proč nikdy nenechám svá nepatřičná slova nebo jednání vůči synovi bez omluvy. Jsem si jista, že dalším jeho krokem bude něco jako:“Maminko, odpusť mi prosím tě, že jsem tě praštil tyčkou do oka.“ I to se nám přihodilo, zrovna minulý týden.

Nejde snad o to, že bychom se měli dítěti omlouvat za každé nadechnutí, za neopatrně použité slovo, za každý výbuch podráždění. Tím spíše by pak nemělo smysl žádat odpuštění za to, že jednáme jako rodiče a nastolujeme určité hranice. To vůbec ne. Jde o to, abychom byli patřičně schopni uznat, že jsme nejednali správně i před malým dítětem. Je to záloha pro budoucnost, která za příznivých okolností povede k tomu, že také dítě se naučí žádat o odpuštění. A nejenom mě. Pochopí, že lidé se mohou mýlit, mohou dělat chyby, ale mohou je také umět přiznat a může jim být odpuštěno. A to je do života velká věc.

Marie Rožková

=========
Výchova k vděčnosti. Jak děti naučit uvědomovat si hodnotu toho, co mají.
Mateřská úzkost a hněv zbavují děti síly

Facebook Adaline.cz