6 kroků ke skutečné ženské svobodě

Jaro je časem svobody. Řeky se zbavují ledu, první nesmělé výhonky pevného objetí semene, nebe shazuje nekonečný šedý příkrov…

My ženy jsme cyklická stvoření a spolu s celou přírodou také toužíme po svobodě. Svobodě duše i těla. O tom si dnes budeme povídat…

Co to je, ženská svoboda či nesvoboda?

Kdy vůbec o sobě žena může prohlásit «Jsem svobodná žena»?

Nesedíme ve vězení, nejsme připoutány řetězy k práci, ke kuchyni, ke vztahům, které nás vyčerpávají. Alespoň fyzicky ne.

Avšak jak jistě sama víte, emocionální a mentální (to jest myšlenková, rozumová) pouta jsou častěji mnohem pevnější než ta fyzická. A také dokážou daleko silněji omezit naši svobodu.

Upřesněme si, že nemluvíme o vnější svobodě, ale o svobodě vnitřní.

Vnitřně svobodná žena bude šťastná, vždycky najde sílu a východisko z jakékoli těžké situace. Žena vnitřně nesvobodná bude trpět i v blahobytu.

Nyní poněkud konkrétněji o krocích k vnitřní ženské svobodě.

6 kroků na cestě ke svobodě:

1. Zbavit se potřeby být hodná. Jednat a chovat se podle svého.

U holčiček se jaksi předpokládá, že budou «hodné», že s nimi «nebudou problémy». Tento přístup přežívá stále.

A i když žena už dávno vyrostla, soubor kritérií určujících její «hodnost» má pevně vtištěný do vědomí.

  • «Nikam se necpi, neupozorňuj na sebe, raději mlč, nechtěj být za tu chytrou» (jak ale potom dělat kariéru?)
  • «Ne aby sis říkala o nějaké hračky nebo bonbóny a kdyby ti nabízeli, poděkuj, ale nic si neber» (žena pak neumí přijmout dárek ani od muže, kterého miluje, čímž v zárodku zadusí každé jeho přání pro ni něco udělat)
  • No a hit snad pro všechny časy, byť třeba i naznačovaný jen nepřímo: «Sex je cosi, za co je třeba se stydět, hodné holčičky jsou ostýchavé, nemluví o TOM, rády TO mají jen nestoudné, zkažené ženské» (načež se vás pak ještě později ptají, proč jste se dosud nevdala, proč nemáte partnera, proč nemáte děti… )


Toho všeho je třeba se zbavit.

Určitě to není jednoduché a vyžaduje to úsilí. Existuje však spousta kurzů, kde vám pomohou se podobného «mentálního smetí» zbavit. A nechcete-li navštěvovat kurz, můžete vyhledat psychologa.

Je jasné, že v duši svobodné ženy nemůže vládnout chaos. Má svoje zásady a svá pravidla. Ale taková, která si zvolila a zformulovala sama. Někomu se třeba nemusejí líbit. Jenomže svobodná žena nepotřebuje být chválena, že je hodná. A obvykle bývá i bez toho šťastná a upřímně milovaná.

2. Zbavit se potřeby mít vždycky pravdu. Vědět, že váš názor má svou cenu, ale je to stále jenom váš názor.

Další velká nesvoboda. Železobetonový pocit vlastní pravdy a touha předat ho všem okolo.

Vybavte si, jak nepříjemné je, když se vám někdo pokouší vnutit nějakou svou «svatou pravdu» («posvátné tradice», «životní zkušenost», «kompetentní názor», «co prověřila staletí» a podobná moudra.)

Člověku žijícímu ve všech těch «staletími prověřených» jistotách a neměnných tradicích je podstatně hůře. Veškeré své síly vydává na to, aby v tomto ustavičně se měnícím světě zachoval tyhle neohrabané masivní konstrukce a žil podle nich.

Zamyslete se, jestli něco takového náhodou nepřechováváte někde v zadním koutě svého vědomí a jak s tím případně nakládáte.

Samozřejmě na vás nenaléhám, abyste se vzdala veškerého vlastního vidění světa kolem nás. Jistěže budete na spoustu otázek mít prostě svůj vlastní názor. Myslím však, že je čas od času dobré své vlastní názory podrobit jisté revizi a samozřejmě je nikdy nevnucovat lidem okolo. Je to zbytečná bolest a nesvoboda pro vás samotnou.

Píšu to přirozeně jenom jako svůj názor.

3. Zbavit se potřeby všechno řídit. Důvěřovat sobě a důvěřovat světu.

Ve skutečnosti je představa, že vůbec dokážeme něco řídit či kontrolovat, iluzorní. Devadesát osm procent všech informací kolem nás zcela mine naše vědomí. Na pokusy všechno vědět a všechno sledovat zcela zbytečně vydáváme lví podíl vlastní energie. Té, kterou bychom mohli využít nějakým tvůrčím způsobem, k seberealizaci, ke sportování, k péči o vlastní zdraví a podobně.

Zpravidla se ta největší nesvoboda skrývá v touze řídit či ovládat ostatní. To je stoprocentně ztrátová záležitost.

Tolik bychom si všechny přály, aby se lidé (zejména ti blízcí) chovali určitým způsobem! Žádáme, ptáme se, prověřujeme. A obvykle pokaždé narazíme, zklameme se, trápíme a zbytečně ztrácíme energii.

Žijeme na planetě svobodné volby. Každý člověk sám zodpovídá za svůj život.

Svoje blízké ani svět nemusíme řídit ani ovládat. Obvykle stačí docela obyčejně upřímně poprosit.

A když se vám žádaného nedostane, nic se neděje. Znamená to jen, že jste nežádala, o co jste žádat měla a obrátila se na nesprávného člověka. Nebo dotyčný vaši prosbu zkrátka vyplnit nedokázal. Nemohl. Nebylo to v jeho silách. To se stává. Prosby však lidé obvykle slyší a plní. Na rozdíl od příkazů.

A vůbec – žít v «neřízeném» světě je mnohem zajímavější.

Vesmír nám totiž obvykle uchystá něco mnohem zajímavějšího, než si vůbec dokážeme představit!

4. Zbavit se potřeby brát si všechno osobně. Jasně vymezit hranici mezi sebou a představami jiných lidí o nás.

Všichni vaši blízcí a známí o vás samozřejmě mají nějakou svoji představu. To však nejste vy. Vy skutečná. Je to prostě jejich obrázek, iluze – koktejl, složený ze vzpomínek, představ a fantazií o vás, bohatě ochucený jejich vlastním vztahem ke světu.

Každý člověk má jistě právo myslet si a říkat, co ho jen napadne. Stejně tak vás může kritizovat a odsuzovat. S tím se nedá nic dělat (ostatně, o řízení jiných jsme už mluvili).

A co můžete vy? Vybrat si, jak na to reagovat a také s kým se budete stýkat. Nezapomínat, že mínění jiných lidí o vás, vašem vzhledu či jednání, je zas jenom mínění. Nic víc.

A pokud se vás náhodou nepříjemně dotkne, můžete se zamyslet, proč a něco s tím udělat. Například si říci, zda jste si dotyčného nepustila příliš blízko, zda jste nepřipustila, aby překročil jisté meze.

5. Zbavit se potřeby obětovat se. Každý svůj skutek dělat s radostí.

Oběť znamená zříci se něčeho pro vás významného kvůli někomu jinému nebo kvůli nějaké myšlence. A to vždycky bolí.

Jestliže vás nějaká myšlenka nebo koncepce nutí k oběti, zamyslete se, je-li to dobrá myšlenka a stojí-li ta koncepce vůbec za to.

Proč se kupříkladu kvůli svým blízkým obětovávat, jestliže jim docela obyčejně můžete pomáhat podle svých sil a možností?

Možná jim nedáváte tolik, kolik by chtěli. Dáváte však tolik, kolik můžete. Upřímně a ráda. A to je důležité. Věřte, že pro vás i pro ně to je to pravé blaho.

Každá vložená energie se znásobuje. Oběť spouští jen nekonečnou spirálu dalších obětí, zatímco radost ještě posiluje radost.

6. Nenutit se dodržovat přesný rozvrh. Řídit se svými i přírodními cykly.

Žena je s přírodou spojena velmi blízce. Její život naplňují rytmy – dýchání, tepot srdce, každodenní aktivity, měsíční hormonální cyklus a tak dále. Působí na ni slunce i měsíc, stejně jako další nebeská tělesa.

Není v tom žádná záhadná «energie», ale obyčejná fyzika.

Jestliže měsíc dokáže pohybovat vodami světového oceánu a naše těla jsou ze sedmdesáti procent tvořena vodou, jak by mohl měsíc nepůsobit také na nás?

Proto nás někdy zaplavuje ničím nepodložený, neodůvodnitelný stesk nebo se z nejasných příčin necítíme moc dobře – organismus nás tak vyzývá k obnově sil. K regeneraci. V určitých chvílích se zase nálada i pracovní výkon prudce zvýší. A tak dále. Příliv a odliv. Odliv a příliv. Nutit se být vždycky výkonná, efektivní a odolná, být «železnou lady», to je nejenom nesvoboda, ale také cesta k nemocem.

Naslouchat sama sobě a žít podle přírodních cyklů je pro ženu to největší blaho. Snad jedna z vůbec nejvyšších úrovní svobody, kterou si můžeme dovolit.

Možná se ptáte – ale co zaměstnání, co pracovní doba, co děti, co společenské povinnosti? Žádné hotové recepty vám neposkytnu. Řeknu jen tolik, že jestliže jste prošla pěti prvními body, ten šestý z nich vyplývá zcela hladce a přirozeně.

Přeji vám na cestu hodně štěstí.

=========
5 důvodů proč ženy s věkem krásní
Čím se zralá žena liší od ženy citově závislé

Facebook Adaline.cz