Existují tři slova, která mohou v malé holčičce potlačit veškerou touhu stát se někdy v budoucnosti dospělou ženou. Tři slova jako pasti tisknou a dusí veškerá přání i životní energii. A po letech nutí už dospělou ženu odpírat si i ty nejmenší radosti, a promění tak její život v úmornou šeď.
«Jsi přece holčička! Jak to, že už máš zase špinavé šaty?»
A teď už je jí dvacet. Oblékne si nové šaty a neopatrně je polije džusem. Celá paleta přídavných jmen jí okamžitě proletí hlavou. Opět si připomene, že je špindíra a čuně. To holčičky být nemají. A jsou-li takové, nikdo je nemá rád.
«Jsi přece holčička! Tak seď aspoň pět minut v klidu!»
A už je jí pětavacet. Pokouší se přimět samu sebe ke klidnému životu. Nepřát si nic jiného, než trávit klidné večery v rodinném kruhu. Netoužit po schůzkách s kamarádkami a po aktivním životě. Nesnít o nějaké tvorbě nebo seberealizaci. Kdosi přece řekl, že jí mají stačit plínky a kuchyňské hrnce. Že má pěkně sedět na jednom místě, skládat origami nebo šít patchwork. Být hodná. Aby ji měli rádi
Jak poznat, že nežijete svůj život (a co s tím dělat) - PDF průvodce ZDARMA >>>
«Jsi přece holčička! Jak můžeš mít pětky?»
A už je jí třicet. A ještě pořád se usilovně snaží udělat výtečně cokoli, do čeho se pustí. Být v práci ze všech nejlepší. Nejlíp ze všech udělat třetí vysokou. Nejlíp ze všech. Na výbornou. Bez chyb. Nedej bože, aby něco nevyšlo, aby se něco nepovedlo! Pocit provinění začne požírat tvé křehké tělo! Udělat chybu nesmíš, hned by tě přestali mít rádi.
«Jsi přece holčička! Co se máš co prát s klukama?!»
Když ti někdo ubližuje, mlč a usmívej se. Tvař se, že ti to nevadí. A když už ti je třicet pět a muž tě uráží, usmíváš se. Automaticky. Uvnitř ti vybuchuje atomovka, ale na tváři máš úsměv. A vůbec nechápeš, proč to tak je. Proč tvůj muž doteď nepochopil, že když se posmívá tvé váze nebo velikosti nohy, je ti to líto? Proč tě mezi řečí ponižuje urážkami a v něčí přítomnosti tě shazuje? Mlčíš přece, měl by tě za to mít rád!
«Jsi přece holčička! Jak můžeš mít takový nepořádek v pokoji?»
A je ti čtyřicet. Jsi posedlá pořádkem v domě. Dvacetkrát umýváš každý talíř, aby si nikdo nemohl myslet, že je snad mastný. Fanaticky uklízíš a fanaticky ode všech vyžaduješ, aby dělali totéž. Aby hrnečky dávali na přesně stejná místa. Když uvidíš od dětí počmáranou zeď, rozpláčeš se. Domácnost se mění v místo neutuchajícho děsivého stresu pro tebe i všechny tvé blízké. Přitom usiluješ jenom o jedno: aby tě měli rádi.
«Jsi přece holčička! Musíš každému pomoci!»
Je ti pětačtyřicet. Celý život se snažíš vyhovět všem okolo. Tapetuješ sousedce, která má dva dospělé syny. Kamarádce taháš domů těžké tašky. Hlídáš cizí děti, i když jsi na večer měla docela jiné plány. Schůzku s mužem, který má o tebe zájem, odmítneš kvůli pracovním povinnostem. Všechno děláš správně. Často na svůj vlastní úkor. Každý se na tebe může spolehnout. Každému pomůžeš. Sama o nic nežádáš. A když ti něco nabízejí, samozřejmě odmítneš. Jediný, pro koho ti nezbývají síly, jsi ty sama. Nevíš, co to je kadeřník nebo nové šaty. Zapomněla jsi, že si můžeš poležet s knížkou na gauči a nikam nespěchat. Jinak žít neumíš. Musíš pomáhat. Aby tě měli rádi.
«Jsi přece holčička! Proč křičíš?»
Nemáš žádné právo nadávat, zlobit se nebo křičet. To se u holčičky nepatří. To holčička nedělá. A teď je ti padesát a všechny nevyslovené stížnosti, výčitky, připomínky a námitky se nakupily v tvém těle jako zdroj bolesti a nemocí. Stále ještě nedokážeš říct svému bývalému manželovi, aby ti přestal každé tři týdny posílat fotky své nové rodiny. O tom, co jsi s ním prožila, mlčíš. Když tě šéf zavalí prací a pak ti nepodepíše prémie, mlčíš taky. Jistě, někdy vybuchneš. Tam, kde to není nebezpečné. Dřív to bylo na děti. A když teď od tebe utekly hodně daleko, zbyla ti jen kočka. A ani ta ti nedává najevo nějakou lásku…
Test životní rovnováhy ZDARMA >>>
«Jsi přece holčička! Jak mi můžeš působit takové starosti!»
Je ti šedesát. Celý život jsi prožila tak, abys nikomu nezpůsobila starosti a nikoho nezarmoutila. Velmi ses snažila, abys byla opravdu příkladná holčička. Výsledkem je, že jsi nemocná, nešťastná a osamělá. Zvykla sis, že to jiní vědí, co chceš. Oni vědí, co je pro tebe nejlepší, čemu se máš věnovat a kam jít. Svá vlastní přání neznáš, nepamatuješ si je. Jenom ta cizí. Maminčina, tatínkova, manželova, dětí, kolegů, kamarádek…Nedávno opustila tento svět maminka a ty už si představuješ, co tě čeká. Ale vždyť jsi přece chtěla jen trochu lásky…
Být Ženou se dá naučit zase jenom od Ženy. Od ženy šťastné, z níž štěstí doslova tryská. Není možné vychovat holčičku, pokud ty sama jsi ubitá, zapomenutá, nikomu nepotřebná. A ženou se můžeš nazvat jen s jistým přeháněním. Šedivé, nevýrazné stvoření, které si ani nepamatuje, kdy se naposledy radovalo ze života… Které všechna ta domácí dřina jen ubíjí. Jak by se člověk mohl chtít stát někým takovým, až vyroste?
Místo vytváření rámců a pravidel „jak být holčičkou“ si raději pamatujme, že děti se vychovávají pouze příkladem. A holčička bude chtít být opravdu ženou, bude-li mít před očima příklad maminky, šťastné ženy, kterou miluje tatínek. Za její přirozenost, krásu, čistotu a ženskost. Za to, že žije v souladu se svým srdcem. Za to, že zůstává sama sebou. Za její věčné mládí, které jí září z očí. Za to, že ona sama umí milovat. A v tomto umění vidí své poslání, své předurčení holčičky, slečny, ženy, matky a babičky.
Větu «Jsi přece holčička!» je třeba rázně nahradit jinou: «Mám tě tak ráda, holčičko moje»! A jestliže vám to až doteď nikdy nikdo neřekl, přistupte k zrcadlu a oslovte se tou větou sama…. «Mám tě tak ráda, holčičko moje!»
Olga Valyaeva
Jak poznat, že nežijete svůj život (a co s tím dělat) - PDF průvodce ZDARMA >>>
Test životní rovnováhy ZDARMA >>>
10 rozdílů mezi ženou šťastnou a ženou věčně unavenou
Podraz v ženském snu o kráse