«Proč se tak ke mně chová?»
Čím více se budeme pídit po důvodech jednání někoho jiného, tím více se budeme vzdalovat pravdě. Naše vlastní interpretace nám bude jen na překážku, budeme se stále mýlit a rozvíjet své úvahy nesprávným směrem.
O mezích přípustnosti nějakého jednání vůči nám víme často tak málo, že velmi snadno podléháme manipulaci a citovému vydírání.
K překročení určitých osobních hranic nedochází naráz, během jednoho večera nebo noci. Partner se nezmění „najednou“. Jde o množství drobných intervencí, které jsme ani nepostřehli, takže jsme jim ani nezamezili.
Proč nebijeme na poplach včas? Proč nevidíme očividné a vzpamatujeme se teprve tehdy, když se někdo naší prochází duší ve špinavých holínkách?
Do vztahu vstupujeme s určitým vnitřním souborem názorů a pravidel, které si utváříme podle jiných lidí i prostřednictvím dětské zkušenosti. A právě v ní bychom našli mnohé zdroje…
Každý jistě zná podobné věty:
«Ještě sis nevydělal ani na slanou vodu. Až si koupíš svůj byt, dělej si v něm, co chceš“.
«Nikdo se tě na nic neptal».
«Neodmlouvej».
«My se kvůli tobě snažíme a nejsme pro tebe nic. Rodiče by ti měli být nade všechno».
«Já jsem si v tvém věku nedovolil říct tátovi ani ň. Styď se».
«Kdo chtěl víc, nemá nic».
«Neotravuj».
Jak poznat, že nežijete svůj život (a co s tím dělat) - PDF průvodce ZDARMA >>>
Tak se formují naše první představy o tom, kde je naše místo a jaký význam mají naše přání. Vstřebali jsme je, i když se nám protivily. Zavírali jsme oči nad tím, že se nám protiví, protože jinak jsme pocítili jak tělesné, tak duševní důsledky.
Normálně fungující meze jsou důležitým základem zralých mezilidských vztahů.
Nejzhoubnější názor, kterým se ve vztahu můžeme řídit, je přesvědčení, že ve vztahu je třeba strpět všechno, abychom ho zachovali, že je třeba trpět a obětovat se.
Ve vztahu však žádné obětování být nemá. Nesmí. Jaký smysl by taková oběť měla mít, jaký cíl? Být co nejodolnější, stát se pokud možno tlustokožcem, být co nejústupnější? Štěstí se z podobných ingrediencí neskládá.
V dospělém vztahu je něco podobného slepou uličkou. Zrazujeme sami sebe, když tvrdíme, že nějaký ústupek nehraje roli. Zrazujeme sami sebe, když si namlouváme, že nemáme pravdu. Zříkáme se sami sebe, když připustíme nespravedlivé jednání vůči sobě ze strachu, že toho druhého rozzlobíme. Lžeme sami sobě, když se rozhodujeme nějaký čas vydržet v naději, že později to bude lepší. Nebude. Právě naopak.
Proč by se «něco» mělo měnit? Proč by měl partner něco měnit, jestliže mlčky snášíme nespravedlnost? Vždyť všechno funguje: překročil meze – strpěla to. Je to univerzální schéma. A hlavně: je funkční.
Nemá smysl klamat sebe sama, že partnerovo jednání je důsledkem jeho těžkého dětství nebo hypervýkonnosti jeho autoritativní matky. To, co se v přítomnosti našeho vztahu děje, souvisí s námi samými více, než se nám zdá. Pakliže v naší rodině nebyly respektovány naše hranice, je na naší odpovědnosti, že jsme dnes tyto projevy nedokázali včas zastavit a nerozhodli se nežádoucí vztah přerušit. Nerozhodnost, nepřijetí rozhodnutí, je také volbou. Volbou pokračovat ve vztahu, v němž se nám nedostává úcty, lásky a přátelství.
Má proto smysl adresovat úvodní otázku sobě. Tedy ne «Proč se tak ke mně chová?», аle «Proč mu dovoluji, aby se tak ke mně choval? Proč to dál snáším?Jakou cenu za to zaplatím?»
Je-li ve vztahu porušena rovnováha mezi „dávat“ a „brát“, pak větší odpovědnost za to má nikoli ten, kdo dává méně, ale ten, kdo „kvůli rodině“ dává přesmíru a nadarmo vyčerpává vlastní zdroje. Neschopnost odstupu, pasivní chování, neschopnost vyžadovat od partnera spoluzodpovědnost za to, co se děje, to vše ještě pevněji utahuje smyčku na „rodinném krku“. Blízkost a láska nejsou možné tam, kde se necítíme v bezpečí. „Rodinou“ nemůžeme nazývat prostor, kde nemáme možnost vyslovit rozhodné „ne“ tomu, co nám působí utrpení.
Obrana hranic nespočívá v řečech o tom, jak se k nám někdo může nebo nemůže chovat. To musejí být rozhodné činy, přerušení kontaktu a karanténa ve vztahu až do té doby, dokud se partner nevrátí k ohleduplnému chování a nezačne plnit, na čem se dohodneme.
Co v takovém případě dělat?
1. Vezměte si pauzu. Přerušte kontakt. Agresor zpravidle jedná naráz. To vyžaduje rychlé rozhodnutí, rychlou reakci na jeho jednání, aby si nestihl nic promyslet. Sdělte mu, že se dokážete obejít bez rodiny, bez lásky, bez společných hodnot, i kdyby vám to přišlo sebevíc líto. Dokud se však takhle chová, nemůžete s ním být pohromadě.
2. Vnitřní poctivost. Zamyslete se nad tím, které vaše vnitřní přesvědčení vás nutí ustupovat a trpět. Jestliže se bojíte partnera rozzlobit odmítnutím něčeho, co požaduje, je čas říci to nahlas a vysvětlit, že vás to hněvá a uráží. Přestaňte se rozhlížet, odkud přijde nápověda na otázku, co si k vám někdo smí nebo nesmí dovolit. Odpověď je vaší vnitřní záležitostí. Pojmenujte svůj pocit, spojte si ho s chováním, které ho vyvolalo a pozorujte. Neasociujte se s pocitem, jen pozorujte.
3. Vnitřní rozhodnost: «To vydržím». Mluvíme o schopnosti snést partnerovu reakci na váš odpor. Máte-li málo vnitřních zdrojů, je dobré obrátit se na odborníka, nebo požádat o pomoc někoho blízkého.
Test životní rovnováhy ZDARMA >>>
4. Rozhodněte, co budete dělat dál. Varianty rozhodnutí: odejít, smířit se nebo změnit situaci. Jiná možnost není. Pokud se rozhodnete nechat všechno tak, jak to je, neklaďte si příště otázku «Proč se tak ke mně chová?»
5. Neobranné jednání. Když si budete jisti, že přesně víte, co chcete a že dokážete s důstojností přijmout a vydržet partnerův odpor, přejděte k akci. Nemáte se co bránit ani omlouvat, přejděte k posouzení dohody. Ani partner, ani celý svět ani nic jiného vás nemůže přinutit udělat něco, co sami nepokládáte za důstojné sebe sama.
Za to, jak s vámi jiní jednají, jste zodpovědni vy. Vy se domlouváte, vy vytyčujete hranice možného, bez kterých je společný život nemožný. Partner zajde tak daleko, jak daleko ho sami pustíte.
Podobá-li se váš vztah objetí, které vám láme žebra, pak léčit není třeba partnera, který vám žebra zlámal, ale žebra sama. Bolest můžete snášet nekonečně dlouho, ale dá vám o sobě vědět při každém pohybu, i když vás partner zrovna bude objímat něžně. V každém případě budete potřebovat trpělivost a pevnost: buď snášet bolest, nebo čelit partnerovu odporu, když se rozhodně ohradíte proti žebra lámajícím objetím, která mrzačí vaše zdraví.
T.Sarapin
Jak poznat, že nežijete svůj život (a co s tím dělat) - PDF průvodce ZDARMA >>>
Test životní rovnováhy ZDARMA >>>
8 způsobů odstranění stresu
Psychický propad: co dělat, když se změny zaseknou hned na startu