Co musíte dělat, jste-li zvláště citlivý člověk, kterého se leccos snadno dotkne.
V životě občas vidíme nebo slyšíme něco opravdu nepříjemného, drsného až strašlivého. S tím člověk nic nenadělá, takový je prostě život. Nemůžeme si zacpat uši nebo zavírat oči, i když po pravdě řečeno, někteří velmi citliví dospělí lidé i tohle někdy dělají – třeba při nějakém hororu nebo zvláště napínavém filmu. Anebo honem honem přepnou na jiný kanál.
Tohle není o mě. To je o někom jiném, já tenhle příběh neberu!
V životě žádný přepínací knoflík na ovladači k dispozici nemáme. A kolikrát dobrovolně nasloucháme smutným i tragickým lidským příběhům. Přátel, známých nebo příbuzných… Jindy posloucháme nářky nemocných a cítíme s nimi. Vidíme jejich utrpení. Z médií se dozvídáme o tragických událostech a naplňuje nás soucit. Protože jsme přece lidé. Je normální slyšet, vidět, vědět a soucítit.
Ale jak těžko je nám potom u srdce! Stále myslíme na to, co jsme se dozvěděli. Působí to na naši náladu a konec konců i na naše zdraví. Ale může se stát i něco jiného – že se nám totiž přihodí podobná věc. Nemoc, havárie, úraz… Proč? Jednoduše proto, že jsme se podvědomě zapojili do cizího scénáře. Jako bychom si řekli: „Tohle se může stát úplně každému. Proti tomu není nikdo pojištěn. Život je nepředvídatelný!“
Vždyť soucit vzniká nejčastěji proto, že si na místě postiženého představí člověk sám sebe. A od představy k reálnému naplnění události už je jen pouhý krok. Zvláště když je člověk vysoce citlivý.
Pomáhat a soucítit s jinými je třeba. „Kouzelný knoflík“ k přepnutí programů však přece jenom existuje. Za starých dob lidé v podobných situacích říkávali „Fuj, fuj, fuj, mě se nezjevuj“. Je vám to k smíchu? No ano, dnes nám to zní směšně, ale podstata je jinde. Je to prvek určité psychohygieny. Když se lidé v případě, že slyšeli o něčem hrozném, rychle pokřižovali a řekli „Pánbu s námi a zlý pryč“, bylo v tom nejenom dovolávání se boží pomoci, ale i vědomí, že to není jejich situace. Uvědomovali si, že to není jejich osud, že to, co se stalo, k nim nemá žádný vztah. Nebyl to jejich příběh, byl to smutný příběh jiného člověka. K nim se nevztahoval. To platí i dnes a má to veliký význam.
Je-li to třeba, poskytneme pomoc. Je-li to třeba, vyjádříme rozhořčení a podporu. Když je to nezbytné, přiměřeně se budeme podílet na nějaké pomoci. Někdy však na nás nezávisí vůbec nic, vidíme na síti nebo v televizi něco strašného a… A okamžitě, co možná nejrychleji si musíme uvědomit: toto není náš příběh. My máme svůj vlastní osud. Svoji životní cestu. Nepřijímáme tuto smutnou historii a neukládáme si ji do podvědomí. Přijmout ji, uložit, to znamená vtisknout si ji do podvědomí. To je právě to, co dělat nesmíme.
Takže si v duchu řekněte: „Tohle není můj příběh. Je to příběh někoho jiného. Nepřijímám ho!“ Což úplně stačí, abyste ochránili svoji snadno zranitelnou duši. A ušetřili síly pro nějakou skutečně potřebnou pomoc někde úplně jinde. Pomůže-li vám to, přidejte to staré „Fuj, fuj, juj…“ Je to věcné a má to patřičně razantní náboj.
Lékař nemůže myslet na každého pacienta celé dny, nebyl by schopen pracovat. Musí se chránit, stejně jako musí dodržovat bezpečnostní pravidla proti nákaze.
Totéž platí o dobrém citlivém člověku. Je třeba přepnout se na konstruktivní činnost. A žít a pracovat normálně dál. Knoflík přepínající programy „Mě se nezjevuj“ zabírá vždycky — jako myšlenkový povel i jako vysvětlení. To je pro vaši sebeobranu zcela dostatečný postup.
Anna Kiryanová
Mapa mého života
Bezohlednost našich dnů