Dříve jsem ze zvyku ledacos snesla…

Vydrž ještě chvíli, přinuť se, udělej i to, do čeho se ti nechce a je ti to nepříjemné. Takhle to dělají všichni, jsi snad něco zvláštního..? Dneska rozhodně říkám: takhle se mnou nikdo jednat nebude.

Kdo nic nedělá, ten nic nezkazí.

Každý chce být milován, každý chce být šťastný. Každý chce vědět, že si zaslouží jenom to nejlepší. Kvůli tomu jsou lidé ochotni k ledasčemu, jsou dokonce ochotni zříci se sebe sama. Mylně se domnívají, že to jiní jim darují štěstí. Teprve časem začínají chápat, jak draho jim přišla jejich snaha být hodní, zalíbit se, vyhovět… Taky jsem snila o tom, jak mě budou mít všichni okolo rádi, jak se všem zalíbím, jak mě budou chválit.

Ale teď už nic takového nechci.

V první řadě se chci líbit sama sobě a žít v míru a harmonii se svými nejhlubšími hodnotami. Pro okolí to možná není moc přijatelné, ale to je cena přiměřená právu být sama sebou. Dříve jsem chtěla zasloužit si vděčnost. Dělala jsem pro všechny všechno a styděla jsem se odmítnout nebo za to přijmout peníze.

Co se změnilo?

Jednoduše teď jednám podle svých pocitů a držím se svých vlastních mezí. Možná to je sobecké, ale já skutečně půjdu spíš na plánovanou manikúru, než abych za někoho dělala něco, co může docela dobře udělat sám, jen se mu nechce. Samozřejmě to má své výjimky. Ale i pro ty se rozhoduji s vědomím, že je to výjimka. Když něco pro někoho udělám, určitě to nebude z obav, ale z lásky. A bude to moje vlastní rozhodnutí.

Dřív jsem měla za to, že žít líp než ostatní je hanba a když už se člověku o něco líp žije, je jednoznačně jeho povinností udělat šťastnými i jiné. Dát všechny peníze těm, komu je hůř. Rozdat oblečení, které sama ještě nosím. Přenechat věc, která se mi líbí. O nic nežádat a odmítat, je-li mi něco nabízeno. V mém tehdejším seznamu přání bylo nějakých sedmdesát procent z oblasti „mír, blahobyt a štěstí pro všechny“ nebo něco na ten způsob. Ale proč vlastně? Protože jsem podvědomě čekala nějakou odměnu ze strany lidí kolem, od světa, od pánaboha… Jsem taková hodná, pro sebe nic nechci. Takže musím dostat víc než ti ostatní, protože jsem si to přece zasloužila…

Teď tedy mám tu drzost se za svá přání nestydět. Sama sobě i svému okolí říkám, co skutečně potřebuji. Jestliže mi někdo něco dá, necítím proto k němu žádnou povinnost, žádný závazek. Přijímám. S upřímnou vděčností.

Omrzelo mě předstírat především sobě samé, že všechno materiální je mi cizí.

Není to pravda. Velmi si přeji žít hezky a pohodlně, obklopovat se krásnými věcmi a neříkat si, že jsem si dnes měla k obědu raději koupit nějaké jídlo ve slevě.

Už mě omrzelo budovat si skvělou fasádu a vydávat moře sil na její udržování. Někteří lidé si myslí, že můj život je dokonalý. Tak to vůbec není. Jsem stejný člověk jako oni, mám svoje city, spousta věcí se mě dotkne, trápím se a pláču a občas v noci nemůžu spát…

Dříve jsem se za všechno, co v životě mám, vlastně omlouvala. Říkala jsem, že prostě mám štěstí.

Dneska je to jinak. Teď je mi naprosto jasné, že to vše je výsledkem mojí vědomé volby. A jen já sama vím, kolik úsilí, vnějšího a tím spíše vnitřního jsem musela vynaložit, abych toho dosáhla. Víc už nedovolím ani sama sobě ani nikomu jinému, aby moje výsledky podceňoval. Je to můj život a líbí se mi právě takový, jaký je.

Dřív jsem chtěla každého zachraňovat, povzbudit a udělat šťastným.

Dneska už vím, že změny jsou nepohodlný a dosti bolestivý proces a každý se musí sám rozhodnout, zda se na ně cítí anebo necítí. Nikdo není povinen měnit se jenom proto, že by to mě víc vyhovovalo, že bych se já pak mohla méně stydět za svoje štěstí a blahobyt. Jestliže je jeho volbou být i nadále nešťastný, přijímám to. Ale pokud jde o mě, rozhodla jsem se jinak.

Dříve jsem ze zvyku ledacos snesla.

Vydrž ještě chvíli, přinuť se, udělej i to, do čeho se ti nechce a je ti to nepříjemné. Takhle to dělají všichni, jsi snad něco zvláštního..? Dneska rozhodně říkám: takhle se mnou nikdo jednat nebude. V první řadě já sama ne.

Dříve jsem sama sobě nepřiznávala právo na omyl. Ocitnout se v hloupé a trapné situaci, pronést vyložený nesmysl nebo říct něco nevhodného, to pro mě byla strašná představa. Teď se učím přiznávat si právo zažít i takovouhle zkušenost. Kdo nic nedělá, ten nic nezkazí. A nesplete se jenom ten, kdo spí.

Dříve jsem měla strach z přerušení každého vztahu – dávala jsem přednost jeho zachování, dokud to bylo jen trochu možné. Byla to únavná snaha a vyžadovalo to spoustu času a duševních sil.

Teď vím, že to není správné. Dnes je mi jasné, že zárukou šťastného vztahu je vzájemná úcta a také respekt k partnerově vnitřní svobodě. Zpočátku je to těžké a člověk má i strach, avšak když dokáže povolit svůj křečovitý stisk, je to stále krásnější. Najednou s údivem shledává v partnerovi nikoli pouze statistu svého vlastního scénáře, ale nezávislou a krásnou osobnost, která se každým dnem rozvíjí, rozkvétá a doslova před jeho očima se stává stále krásnější a moudřejší.

Dříve jsem chtěla být ta správná. Spravedlivá. Domnívala jsem se, že dodržování určitého objemu pravidel mi poslouží jako jakási pojistka přede všemi neštěstími a nespravedlnostmi světa, že se mi s ní nemůže stát nic špatného. Teď už chápu, že takhle to nefunguje. Život člověku stále uštědřuje lekce a zkoušky. Jestliže jimi zvládnu projít, promění se ve zdroj síly.

Dříve jsem toužila po dobrém hodnocení. Chtěla jsem na své jednání neustále získávat kladnou odezvu, přála jsem si, abych byla chválena a dostávala samé jedničky. Dnes se učím cítit, porozumět a ocenit svou vnitřní hodnotu sama, bez ohledu na to, co si kdo myslí nebo říká.

Dřív jsem se domnívala, že abych byla úspěšná, musím nezbytně ustavičně čehosi dosahovat. Dnes dávám přednost tomu udržovat určitý stav věcí a cítit se šťastná.

Dřív mi velmi záleželo na tom, jak vypadám v očích jiných lidí. Teď se soustředím na to, nakolik s láskou přijímám sebe sama.

Dříve jsem chtěla být hodná…

Dnes chci být živá, možná trochu hysterická, možná mít sem tam brouky v hlavě, možná občas až moc aktivní a jindy zas líná, někdy obhroublá a příliš rázná či ostrá, jindy skvělá a možná i trochu ješitná, někdy docela sklíčená a ztracená…

Nechci nějak vypadat, chci být. Každý den být živá, šťastná a opravdová.

=========
Kouzelná síla ženské řeči
Krása je věcí chování

Facebook Adaline.cz