Nuda…

Každý se nerad nudí. Lidé nechtějí mít dlouhou chvíli, maminky, tatínkové i babičky si nepřejí, aby se nudily jejich děti a vnuci. Učitelky v mateřské školce tím spíš žádnou nudu u svěřených dětí nepřipustí. Je třeba se bavit, bavit, aby nenastala nuda. Aby nikdo nezůstal sám se sebou.

Nuda?! No a co, je to snad nějaká přírodní katastrofa? Co strašného se děje? Co je na tom tak hrozného? Proč ten poplach, když se někdo jen zmíní o nudě? Když se dítě otravuje. Protože jeho matka je špatná? Děti dobrých matek se snad nenudí?Často se také můžeme setkat s tvrzením, že školka je pro dítě lepší, protože doma se nudí. A ve školce se otravovat nemůže? Třeba kvůli tomu, že každé pondělí je hudební výchova? Ale ano. V lepším případě nějaké ukázky jednoduchých chemických pokusů. Žádný rozdíl. Alespoň co se tvorby týká. Dělá se to, co je nařízeno, а ne to, co by kdo chtěl. A ne kdy by chtěl. Kreslíme od jedenácti do půl dvanácté. Někdo by si rád něco slepil? Lepit budeme až od půl čtvrté do čtyř.

Dětská nuda.

Z nudy se rodí tvorba. Když je člověk v bezpečí, je mu teplo, útulno a dobře. Tak dobře, že může docela sám něco dělat. A skutečné zájmy dítěte vyjdou na světlo, úplně spontánně a tak, jak se o tom dospělým ani nezdálo.



Od ustavičné stimulace k tvorbě tvorba hyne. Vytrácí se skutečná tvorba, svébytná a individuální. Taková, jaká sama chce být. Dítě si ještě ani nestačí uvědomit, do čeho má chuť, popřevracet věci v rukou i v hlavě, vyzkoušet je takhle a onakle, srovnat a pochopit jak do toho, když tu máš – už se ženou ho bavit. Zašlapat první nesmělé klíčky tvůrčího úmyslu. Co nejdřív jim dát příslušnou formu. Každou šablonu pěkně ještě orazítkovat. Tohle je domeček, tohle sluníčko a tady máme koťátko. Tečka. Je to srozumitelné a prosté. Všichni jsou v klidu a bezpečí. Všechno je v pořádku. Cíle bylo dosaženo. Dítě je v pohodě. Maluje. Program byl splněn.

Maminčina nuda.

To je zas jiná historie. Do téhle pasti jsem se chytla ně pěkně dlouhou dobu. Jak? Mamin ka se nudí s dítětem? Dítě se nudí s maminkou?! To není správně! Má jim být spolu veselo, mají být pozitivní!

Jenomže já se nudím. Velice často se nudím. Určitě častěji, než bych si přála.

Nebaví mě popětatřicáté číst o Cipískovi. Nebaví mě uklízet hračky, nebaví mě vařit, nebaví mě oblékat se na pískoviště a hrabat se v písku. Venku mě to s dcerkou často vůbec nebaví. No ano, nebaví mě to s malým dítětem. A čím menší byla, tím míň mě to bavilo. Čím stačí dcerka je, tím je to zábavnější.

Nejsem malé dítě, aby mě to bavilo s malým dítětem. Bavit se můžu s dospělými, a to ještě ne s každým. Bavím se, když dělám něco dospělého, něco takového, co ráda dělám já.



Ale s malým dítětem mě to nebaví. A jsem přesvědčená, že je to normální. Maminka není zapotřebí prо zábavu. Maminka, to je opora, základna, úkryt. Maminka je počátek veškerého bezpečí. Maminka, to je spolehlivost. Maminka, to je teplo. Maminka, to je průvodce. Maminka, to je odpověď na každou potřebu. Maminka je ten, kdo přijímá. Maminka je ten, kdo odpouští.

Ale maminka NENÍ ANI KLAUN, ANI ANIMÁTOR.

Maminka má jiné úkoly. A maminka má právo se se svým dítětem nudit. Stejně, jako má právo i na jiné emoce. Důležité je, jak s nimi naloží. Otravuje mě vařit, ale chci, aby se moje rodina najedla. Nebaví mě chodit na procházku, ale jdu na ni, protože pro dcerku je důležité poznávat svět kolem sebe, zkoušet a osahávat si ho.

Je mi jasné, co mě nudí. A jsem ochotná se chvíli nudit, jdu do toho s vědomím, že se budu nudit. Se svým dítětem se nudím. A nestydím se za to, stejně jako se nestydím za skutečnost, že s tím nic nedokážu dělat. Tím spíš, že mám naději, že moje nuda mě také může někam přivést.

Žana Jermašová