Po dlouhodobém vztahu k tomu často dochází tak nějak samo o sobě. A hlavní v tu chvíli je neklopýtnout a neobracet se zpátky. Ani utíkat nemá smysl. Prostě v klidu ujít kousek cesty od toho druhého, třeba i nejbližšího člověka k sobě samému.
Něco se stalo, něco se zpřetrhalo… Ne snad neočekávaně, protože člověk už vlastně přestal cokoli čekat. Ale i bez lítosti – a co je zvláště udivující, i bez jakýchkoli emocí. Jako kdyby člověka najednou polila studená sprcha a nijak ho to nepřekvapilo ani nepolekalo, spíš ho to povzbuzuje.
Ochlazení ve vztahu.
Nereaguje tělo, nereaguje ani duše. Říkává se, že vlastní břemeno netíží. No ano, právě že to vlastní – teď už tomu člověk rozumí dokonale. Nedá se přece donekonečna podporovat, chápat, povzbuzovat a odpouštět. A je konec konců vůbec třeba tomu druhému odpouštět? Ať si je takový jaký je, je to jeho život. A ty máš zase svůj – jak náhle překvapivý je tohle pohled!
Proto je tak snadné to přijmout. Člověk začíná v klidu přemýšlet nad obyčejnými každodenními věcmi, vnímá svůj den, své osobní potřeby. Ten věčný mrak naditý do kalhot, který tě dlouhé měsíce všude doprovázel, se zkrátka rozpustil. Taky už se s ním sotva dalo chodit a věčně na sobě táhnout zbytečný náklad.
Impulsem k proměně může paradoxně být i něco pěkného z partnerovy strany. Přesto se jakoby v kontrastu rozhoduješ odejít, protože už prostě nemůžeš snášet tu houpačku sbližování a hned zas odcizování. A ještě se přitom tvářit, že všechno je OK.
Ale vinit, pokud je to vůbec aktuální, musíš pouze sebe. Anebo prostě nechat rozplynout ve vzduchu všechno, cos tak dlouho držel uvnitř: očekávání, strachy, pochyby i sny. I bláhovou touhu cítit toho druhého vedle sebe.
A tak si jdeš po ulici, šlapeš do louží a nadechuješ se svobody. Už dávno jsi necítil takový klid, dávno už ti nebylo tak dobře. Nemusíš si v hlavě přehrávat scénáře možného nebo nemožného vývoje událostí. Déšť kape, uklidňuje, očišťuje…
Po dlouhodobém vztahu k tomu často dochází tak nějak samo o sobě. A hlavní v tu chvíli je neklopýtnout a neobracet se zpátky. Ani utíkat nemá smysl. Prostě v klidu ujít kousek cesty od toho druhého, třeba i nejbližšího člověka k sobě samému.
A dobře, že se to stalo, že k tomu ochlazení došlo. Člověk má konec konců právo porozumět konečně sám sobě a nejenom partnerovým potřebám. Vztah, vztah… ale teď už nic není potřeba.
Dokázat žít dál, nacházet to dobré v sobě i v lidech kolem sebe. Jen tak se bez nějakých viditelných příčin radovat z nového dne. A třeba si i zaplakat a trochu všeho, co bylo, zalitovat. Ale určitě nelitovat, že už to minulo.
Angelika Bogdanová
7 dní sebelásky - Online Kurz Zdarma >>>
Test ZDARMA - Nakolik jste hodná holka? >>>
Jak pomocí jedné jediné otázky zjistit, jestli vás muž doopravdy miluje
4 známky toho, že si přeje dlouhodobý vztah, ale bojí se to přiznat
