Byli jsme s Honzou a Kačkou včera na procházce a náhodou jsme se ocitli na uzavřeném kluzišti. Zrovna dotrénovali hokejisti, rolba dávala do pořádku ledovou plochu a potom na ni vyjeli bruslaři. Dvojice, malé naděje krasobruslení i mistři sportu v důchodu, děvčátka s červenými tvářemi a vůbec všichni, kdo rádi bruslí. Kačka byla úplně okouzlená, stála, ani se nehnula a nechtěla odejít. Ze všeho nejvíc ji zaujala malá šikovná holčička v černém oblečku. Dlouho ji pozorovala, něco si přelouskávala v hlavičce a usilovně přemýšlela… Hrozně moc se chtěla projet na bruslích. Jenomže tu bylo moc a moc „ale“. Kačence jsou teprve dva a půl roku, tak malé brusličky samozřejmě k půjčení nebyly. Já jsem tak trochu spěchala a navíc se kluziště mělo za pár desítek minut zavírat. Honza stál s Káčou na ruce a oba se na mě dívali v naději, že něco vymyslím. Tak jsem řekla:
«Pojďte to zkusit!..»
Půjčili jsme ty nejmenší brusle, co měli – pětadvacítky. Kačka má 22-23. Do špiček každé boty jsme nacpali návlek na brusle, trochu víc jsme utáhli šňůrky a šli na věc. Malé nožičky neposlouchaly, pletly se jedna přes druhou a rozjížděly, zkrátka se chovaly jak se patří, je-li človíček poprvé na ledě. Honza měl sám co dělat, aby Kačenku udržel, taky už ledu odvykl, ale nakonec objeli celá čtyři kola. Potom se halou rozlehl komisní ženský hlas, oznamující, že bruslení končí. Vzala jsem Kačku do náručí. Bez ustání ukazovala směrem k amplionu a vzrušeně opakovala: „Bruslení končí, teta řekla, že bruslení končí!“ Samozřejmě ji to mrzelo, ale ještě víc byla nadšená, že jsme to zkusili.
Tahle dvě kouzelná slova jsme objevili, když Kačence byl kolem roku. Nic moc ještě nemluvila, ale už nás s Honzou zdárně dokázala k lesčemu přimět. Když ta dvě slova pronesla poprvé, bylo to, jako by objevila celé experimentální světy. Znáte ta nesmyslná přání malých dětí:
– Tati, pojď si udělat robota ze sněhu!
– Venku je patnáct pod nulou. Mráz. Sníh se vůbec nelepí, sype se jako písek…
– Tati, pojď, zkusíme to!
Tak to zkusili. A něco přece jen vyrobili..
– Tati, pojď, zkusíme smíchat všechny barvy rukama!
Nebo: «Maminko, já ti pomůžu vařit polívku.». Polévka je horká, nůž ostrý… Samozřejmě by bylo mnohem jednodušší, kdybych polévku udělala sama. Ale Káča naléhá: „Já ti chci pomoct! Pojď, zkusíme to!“ No tak jsme to zkusily. Trošku trpělivosti, trošku opakování a opravdu mi pomáhá vařit polévku. Má za úkol krájet brambory a strouhat mrkev. Kousky nemají zrovna ideální velikost, sem tam některý tajně rozpůlím – a taky to trvalo docela dlouho, stála jsem nad ní a snad stokrát jí říkala, ať drží prstíky trochu dál, asi takhle… ale zkusily jsme – a šlo to.
Jednou jsem jí řekla: „Kačko, pojď, zkusíme něco napsat na tenhle hrneček!“ „Tak, jo, zkusíme“, odpověděla okamžitě. A to bylo veškeré učení, prostě jsme to zkusily.
Pojďte zkusit přijít na to, z čeho se skládá síla onoho „Pojďme zkusit!“.
Recept je jednoduchý: zvědavost + ti správní parťáci + klidné vědomí, že se to nemusí povést + velmi omezené riziko.
Pro mě jako rodiče je to zároveň signál: drž se přítomnosti, podívej, žádné překážky tu nejsou, jenom možnosti. Jsem schopna se usmát svým nabádavým napomenutím a zvolit mezi jejich striktním dodržením a trochou volnosti.
Děti, včetně těch, co máme každý uvnitř, jsou zkrátka ve chvílích „Pojďme to zkusit!“ úplně nadšené. Zdá se, že dětství už je takové, chce zkoušet, vyzvídat, pustit se do všeho, co mu zrovna přiletí do hlavy a nepřemýšlet o následcích. Ale i dospělým tento sklon pomáhá shodit z ramen trochu povinností, pohlédnout jeden druhému do očí a rozhodnout se pro dobrodružství, ze kterého se točí hlava a smát se na celé kolo nebo pokrčit rameny, když se to zrovna nepovede…
Kouzlo těch dvou slov spočívá v tom, že je naplňujeme společně, fandíme jeden druhému, zkoušíme a jsme připraveni na nezdar, nijak neriskujem, prostě jen zkoušíme a dost.
«Pojďme zkusit» znamená:
1. absolvovat pracovní den v restauraci, než vložíme několik milionů do vlastní restaurace
2. vyprávět neznámému člověku o svém vysněném podniku
3. podat ruku mutujícímu klukovi, když se boj
4. nabízet spolupráci těm, s nimiž bychom rádi dělali, nebát se odmítnutí a hrdě si lepit hvězdičky za každé obdržené „ne“
5. přihlásit se jako dospělák do kurzu cizího jazyka nebo tance
6. jít do oblíbeného divadla a oznámit vedení, že tam chci pracovat jako cokoli
«Pojďme zkusit» je příběh jisté zranitelnosti. Jako bychom říkali „nevím, jak to dopadne, neumím to, nejsem si jist, za výsledek neručím“, ale právě ta upřímnost a přání společně vkročit do naprostého neznáma je tím, co vyvolává to skvostně mrazení v zádech! A také tím, co nás s těmi, kdo do toho jdou s námi, spojuje, co utvrzuje naši blízkost.
Může to být báječná cesta k nalezení východiska z nejednoduchých a zamotaných vztahů. „Mám z toho v hlavě zmatek. Pojď, zkusíme si promluvit.“ Nebo: „Takhle fakt nemůžu… pojď to zkusit jinak“.
A proč by ne?! Pojďte to zkusit!
A. Černých