Proč muži jedněm ženám dárky dávají a jiným NE

Zamyslely jste se někdy, milé čtenářky, nad těmito otázkami?

* Co je na mě takového, že mi žádný muž nikdy nedal žádný dárek? A proč je pro mě tak těžké od mužů dárky přijímat?

* Co dělají jiné ženy jinak, že jsou rozmazlovány luxusními dary? Jsou snad něčím zvláštní?

Tyhle a podobné otázky si klade leckterá žena. V čem je tedy problém? V muži? V tom, že není štědrý? Nebo je problém v ženě samé?

Nejspíš už jste uhodly. Zamysleme se nad tím podrobněji.

U ženy, která jen velmi zřídka nebo vůbec nedostává dárky od muže či mužů, zpravidla platí:

* nerada o něco prosí, pokládá to spíš za projev slabosti;

* ráda řídí a vede;

* je těžké jí vyhovět;

* nemá moc ráda překvapení;

* když dostane dárek, buď se jí nehodí nebo nelíbí;

* raději si dárky kupuje sama;

* když přijímá dárek, má nepříjemný pocit závazku;

* nejčastěji spoléhá sama na sebe.

Co ženu vede k takovému chování a k takovým pocitům?

Příčin vnitřního odmítání darů může být několik:

1. Nechce být nic dlužna. Velmi často při přijetí dárku máme za to, že budeme muset také něco darovat. Domníváme se, že čím je dárek hodnotnější, tím dražší musí být „oplátka“. Některé ženy jsou přesvědčeny, že odvděčit se mohou jen jedním způsobem… A jelikož si nepřejí navazovat intimní vztah, na hlubinné úrovni odmítají dary.

2. Nechce ukázat slabost. Když něco přijímá, objevuje se pocit jako by něco snad potřebovala a na darech přímo závisela. Jako by tím říkala, že si tu věc není schopna opatřit sama. Pozice toho, kdo přijímá, je přirozeně slabší, než toho, kdo dává. Role dárce působí vznešeněji. Žena musí myslet na to, kdo v jejich dvojici je ten slabší a kdo silnější. Nebojte se být slabá a závislá. Žena, která od muže nedostává dárky, si chce nejspíš udržet svou sílu a nezávislost.

3. Někdy dárek nechceme proto, abychom nezpůsobily dárci škodu, finanční výlohy, ztrátu. Dokonce občas na počátku vztahu žena sama žádá, aby za ni muž zbytečně neutrácel. A o něco si říci se občas bojí proto, aby nevyvolala hněv a konflikt.

4. Je natolik zvyklá všechno ve svém životě rozhodovat a řídit, že cokoli nečekaného, jakákoli neurčitost, jakékoli překvapení ji poleká. Raději si vydělá a pořídí si věc sama, než aby se vzdala rozhodování a sama sebe uvrhla do nebezpečí s nápisem „neurčitost“.

5. Zdá se jí, že v zásadě žádné dárky neexistují. Je jenom to, co si zaslouží, nebo na co si vydělá. Ale dárek je dárek, za ten se neplatí. To v její hlavě vyvolává zmatek. To přece není normální! Proto není schopna nějaký velký dar přijmout.

6. O nic si neřekne ze strachu z negativních pocitů. Nechce zažít zklamání, zavržení, odmítnutí. Když o nic neprosí, nikdo ji neodmítne a ona nebude prožívat negativní pocity.

7. O něco požádat jí nedovoluje hrdost. Zdá se jí, že přijetím by o něco přišla. O něco, co lze těžko vyjádřit slovy, snad o jakousi nezávislost, kontrolu nad situací, část důstojnosti.

8. Přijetím dárku od muže jakoby udělala krok směrem k němu, jakoby zkrátila vzdálenost mezi nimi a vstoupila do zóny blízkých vztahů. To jí však připadá nebezpečné.

9. Když vezme dárek od muže, má pocit, že ho bere takového, jaký je, že se vzdává připomínek a možnosti výhrad k jeho osobě.

Uhodly byste předem, že příčin může být tolik? Ženy obvykle muže obviňují z lakoty. Ukazuje se však, že přijímat není nic snadného.

Máme vůbec šanci se to naučit?

Teď dávejte POZOR:

Schopnost přijímat se formuje už v dětství. První dar, kterého se nám dostává, je život. Je to dar tak obrovský, že ho ani nedokážeme v celé míře pojmout. Na hlubinné úrovni je nám zřejmé, že oplatit ho nikdy nedokážeme.

To, co jsme od rodičů dostali, je natolik velké, že jsme nesví. Neopouští nás pocit, že jsme svým rodičům cosi dlužni, že bychom jim něco měli dát, že u nás mají nesplatitelný dluh. A protože jim ho nedokážeme splatit, cítíme vinu. Abychom ji víc necítili, odmítáme jakékoli dary života.

Ze stejného důvodu také nepřijímáme své rodiče, obviňujeme je a vyčítáme jim.
«Rosteme však právě potížemi a překážkami, rosteme i díky chybám svých rodičů, a vším tím trápením, které jsme možná prožívali v dětství. To nám není nijak na škodu, naopak je to šance, díky které rosteme a získáváme sílu k reálnému životu». (Bert Hellinger)

Máme-li výhrady ke svému dětství, ke svým rodičům, odmítáme vlastně konec konců „vzít“ svůj vlastní život.

«Přicházíme na svět a život dostáváme jako dar. Život dostáváme, jestliže ho bereme se vším, co k němu patří. A první mezi tím vším jsou naši rodiče, takoví, jací jsou. Jestliže je přijímáme takové, jací jsou, přijímáme také svůj život». (Bert Hellinger)

Je třeba pochopit, že nikdy nedokážeme vrátit rodičům, co jsme od nich dostali. A je třeba přestat se tím trápit. Vyvážit jejich velkolepý dar můžeme jedině jeho předáním dál – vlastním dětem, partnerům, jiným lidem.

Přijímejte a nebojte se, že tím zkrátíte odstup mezi vámi a dárcem. Nebojte se sbližování.
Pamatujte, že ten, kdo dává, pociťuje množství kladných citů. Každý to dělá v prvé řadě sám pro sebe, ačkoli dává něco jinému. Škodu docela jistě nikomu nezpůsobíte. Dar vám dává dospělý muž, ne vaše chudá matka, která vás možná vychovávala sama. Nezapomeňte, že muži si více cení těch žen, do kterých hodně investovali.

Dar je darem, nepředpokládá žádnou odpověď, žádnou „oplátku“. Stačí úsměv a „děkuji“.
Chcete-li dostávat dary, zkuste se více otevřít. Otevřenost je svého druhu bezbranností, avšak právě ta je hlavní ženské privilegium: být slabá a bezbranná. Což ovšem nemá nic společného s bezmocností.

Zbavte se tvrdé logiky přesvědčení, že v životě je třeba za všechno zaplatit, tedy i za dárek od muže. Uvědomte si, že v jeho očích si dárek zasloužíte. Proč byste si ho neměla zasloužit i ve svých? A naučte se mít ráda překvapení a nelpět tolik na kontrole každého detailu. Vaše snaha mít o všem přehled a řídit to vyplývá ze strachu z neurčitosti. Vy však už nejste malá dívenka a neurčitost ve vás nemusí budit obavy. Neurčitost, to je základ přijetí.

«Bez neurčitosti a nevědomosti se život mění v otravné opakování věčně omílaných vzpomínek». (Deepak Chopra)

Aby se život nezměnil v otravné opakování, aby neproletěl zbůhdarma kolem nás, musíme se naučit přijímat. Přijetí bude pro vás lékem, který vyléčí vaši duši a udělá z vás ženu, která je hodna jakéhokoli daru.

Tatiana Dzucevá