Rozvoj vychází z klidového bodu

Dospělí, kteří se usilovně snaží rozvíjet své dítě, poněkud připomínají Karkulína, když zasadil semínko. V jednom kuse ho vyhrabával, aby se podíval, jestli už vyklíčilo.

Ve skutečnosti však děti rostou, učí se a rozvíjejí nikoli proto, že bychom je k tomu přitahovali za uši, ale prostě proto, že jsou to děti. Mají to v sobě založeno. Aby dítě chtělo všechno poznat, nejsou nutné nějaké speciální metody, musí ho to prostě zajímat a nesmí se bát.

Ono „nesmí se bát“ znamená, že všechno je v pořádku s rodiči dítěte. Že ho milují, že jsou mu nablízku, že je pro ně vždycky dobré, vždycky milované. Jestliže je dítě osamělé, zavržené, jestliže se bojí rodičovského hněvu a zklamání, nemůže se rozvíjet. Veškeré psychické síly jsou v takovém případě vyčerpány na zvládnutí úzkosti spojené s neopětovanou náklonností. Jak to vyjadřuje psychologie – afekt brzdí intelekt. Limbický systém se bouří a brání mozku normálně pracovat. Těžko pak hovořit o nějaké poznávací činnosti. Vina takových rodičů je nenapravitelná.

Jestliže je však dítě pokud jde o vztahy s rodiči klidné a spokojené, neprodleně se k nim otáčí zády a obličejem ke světu, který se vydává zkoumat.

Jednou probíhal tento experiment: maminka s dítětem byli pozváni do ordinace plné nejrůznějších rozvíjejících her a zajímavých, na první pohled ne hned zcela pochopitelných věciček. Vedoucí experimentu se nato omluvil, že musí na chvíli odejít, vyzval je, aby se v ordinaci chovali jako doma, že si zatím mohou prohlédnout, co tam všechno je. A odešel. Odešel však jen za přepážku, kde bylo jednostranné zrcadlo, které bývá při psychologických pokusech používáno poměrně často.



Přes zrcadlo potom pozoroval, co matka s dítětem v ordinaci dělají. Základní typy chování byly čtyři:

1. Maminka na dítě výhružně zasyčela, ať klidně sedí a na nic nesahá. Tak tam ve dvou nehnutě seděli až do návratu psychologa. Pokud se snad dítě pokusilo něco vzít do ruky, matka ho stáhla zpět.
2. Maminka vytáhla z kabelky nějaký časopis a dala se do čtení. Dítěte si nevšímala. To se postupně osmělovalo, začínalo na věci sahat, brát je do rukou, všelijak je zkoušet, otáčet a podobně.
3. Maminka nadšeně říkala dítěti: „Podívej, jaké tu mají pěkné hry!“ Ukazovala je dítěti a vysvětlovala mu, jak se která z her hraje.
4. Maminka na dítě úplně zapomněla, nadšeně brala do ruky hned jednu hned druhou hru a pokoušela se přijít na to, jak se hrají a co se s nimi dá dělat. Také dítě zcela spontánně na všechno sahalo, prohlíželo si různé věci a zkoušelo je.

Psycholog se potom vracel do místnosti a za pomoci zvláštní metodiky prováděl testování úrovně poznávací aktivity dítěte. Než budete číst dál, můžete se sami pokusit odhadnout, která skupina dětí měla nejlepší výsledky.

Nejvyšších ukazatelů dosahovaly děti zvědavých maminek, těch ze čtvrté skupiny. Všechny okolnosti tu stimulovaly poznávání: maminka je hned vedle, sama všechno zkoumá, dítě ji napodobuje, cítí se spokojeně a vesele a proces se naplno rozjíždí.

V úrovni dosahovaných ukazatelů pak následovaly děti maminek ze druhé skupiny. Ty jim sice nešly příkladem, ale svou přítomností a klidným přístupem zajišťovaly dětem pocit bezpečí a dětská přirozenost si pak mohla vybrat svoje.

Daleko nejhorší výsledky měly děti, kterým se všechno zakazovalo, nebo byla jejich aktivita řízena.

Jestliže dítě žije v duševně a duchovně bohatém, zajímavém a inspirujícím prostředí, jestliže i rodiče mají o všechno možné zájem, jestliže mají chytré a zajímavé přátele, s nimiž hovoří v přítomnosti dětí, jestliže mají zajímavou práci, kterou mají rádi a o které doma vyprávějí, nemusejí u dítěte nic usilovně rozvíjet. Následování rodičovského příkladu a vrozená potřeba učit se udělají své – všechno se bude zdárně rozvíjet samo, přímo nezadržitelně.

Jediné, co je třeba důsledně hlídat je to, aby se dítě nebálo ani vás, ani světa vůbec. Poznávací aktivita nesnese silný dlouhodobý stres. Jestliže je dítěti velmi zle, jestliže se bojí, nebo je-li osamělé, nemá o nové znalosti zájem.



Každý už nejspíš měl příležitost to pozorovat: dítě někde venku v parku, dítě, které je ztělesněná touha poznávací aktivity. Pozoruje housenku, kytky, kamínky, vrabce nebo kočku. Čas od času však vždycky pohlédne na maminku sedící na lavičce. Najednou tam však maminka není! Někam odešla! A konec, veškerá poznávací aktivita je v mžiku pryč a dokud se maminka nevrátí a dítě neuklidní, dítě nebude mít na nějaké housenky ani pomyšlení.

A teď si zkuste představit, že maminka bude pryč velmi, opravdu velmi dlouho. Nebo dokonce navždycky. Co se stane s dětskou zvídavostí? Tohle dobře znají adoptivní rodiče, pro které bývá nesmírně náročnou záležitostí v tomto směru rehabilitovat adoptované dítě, které bylo delší dobu v dětském domově. Avšak také u dětí vyrůstajících doma mohou takové problémy nastat, jestliže jsou v rodině kupříkladu konflikty, rodiče se hádají, někdo v rodině je alkoholik nebo má těžko snesitelnou, cholerickou povahu, jestliže se dítě ustavičně bojí odsouzení, zavržení, má obavy, že nenaplní rodičovská očekávání, rodiče budou zklamáni, ztratí náladu, onemocní atp. Opět bychom se museli zastavit u neskutečné hloubky viny takových rodičů.

Často citovaná je formulace kanadského vývojového psychologa Gordona Neufelda: „Rozvoj vychází z klidového bodu“. To je naprosto přesné postižení skutečnosti. Platí jak u dětí, tak i u dospělých. My lidé jsme tak zařízeni: jakmile jsou uspokojovány naše základní potřeby, jakmile se cítíme spokojeně a dobře, v tu ránu se nemůžeme dočkat, až budeme moci něco nového poznávat nebo dělat.

Vychází nám z toho, že lesčeho je v dostatečné míře třeba, aby se dítě dobře rozvíjelo a jeho poznávací aktivita aby vzkvétala. Potřeba je rodičovská láska, dobrá atmosféra v domácnosti, bezpečí a důvěra. Dítě nemá nikdo strhávat, nemá mu věčně něco zakazovat anebo ho usměrňovat a řídit. Není ani dobré dítě chovat jako ve vatičce, protože dítě potřebuje narážet v životě i na věci neočekávané, na malá dobrodružství a umírněné stresy. To všechno samozřejmě vyžaduje velkou péči a námahu, avšak určitě ne v tom smyslu, jak si to představují někteří rodiče, kteří od rána do večera své dítě plánovitě „rozvíjejí“. Dejte dítěti lásku, dejte mu péči a dopřejte mu pohodu, klid a patřičnou míru svobody. To je ten nejlepší základ pro rozvoj přirozené touhy po poznání.