Mohu vstát zpoza stolu a mlčky odejít, jestliže někdo blízký v přítomnosti ostatních necitlivě vtipkuje na můj účet? Nemyslet na to, jak se teď on cítí tam, ale na to, jak se teď já cítím tady? Odejít navzdory veškeré slušnosti, normám, jídlům, ubrouskům a příborům? Odejít do tmy z hlučné společnosti, protože se tam necítím dobře a to je teď pro mě to nejdůležitější? Zachovat se absurdně a nezdvořile a na ulici pak s požitkem vdechnout mrazivý čerstvý vzduch a vydat se nazdařbůh, i když by se to tam možná dalo bůhví pokolikáte ještě vydržet… A bylo by tak jasné, jak se bude vyvíjet večer a život, zatímco teď je přede mnou jen neznámo?
Smím.
Smím být nedůsledná a nelogická, když na pondělí jsme něco plánovali, ale v neděli mi bylo všechno tak nepříjemné, že pro mě ztratilo smysl dělat společně cokoli? Smím náhle cítit lhostejnost místo něžnosti a nadšení, a zrazovat tak vlastní iluze o trvalosti? Smím si dovolit propadnout se do smutku a nesnažit se okamžitě „rozveselit“? Smím pohlédnout do očí tomu novému pocitu a ptát se ho, k čemu mi je? Smím si dovolit vyslechnout hořkou odpověď nutící mě k další nejednoduché volbě?
Smím.
Smím si dovolit nezavolat těm, komu bych nejspíš měla, ale prostě se mi nechce? Obtížné rozhovory z povinnosti… Můžu, ale nevolám. Můžu snad hovořit o svých citech, o které by se mi tolik chtělo podělit se, ale na druhém konci jakoby někdo zapomněl vyvěsit cedulku: „Naslouchám ti“? Můžu to aspoň zkusit… Smím se otevřít, v odpověď získat jen nepochopení a smířit se s tím?
Smím.
Mám čekat, zkoušet a důvěřovat? Jít tam, kam mě nesou vlastní nohy a ne tam, kde je asfaltová cesta? Mám prožít chlad a tesklivý zvuk samoty a neklidné noci beze spánku? Mám předpokládat, že to tak bude často a smím s tím souhlasit?
Smím.
Smím se v téhle situaci zachovat tak, jak chci já, nebo tak, jak „by se zachoval každý normální člověk“? Mohu přijmout sama sebe bez výmluv a studu? Prostě proto, že už existuju a teorém mojí hodnoty byl potvrzen už v okamžiku, kdy jsem vznikla? Smím přestat pochybovat o správnosti tohoto očividného faktu a nepokoušet se získat od života víc, než mi v dané chvíli nabízí? Život není povinen dokazovat mi mou hodnotu. Už dávno se mi všeho dostalo. Smím to přijmout?
Smím.
Smím dál žasnout nad životem den po dni, pozorovat, jak se mění mé pocity a nepokoušet se setrvat alespoň u jednoho z nich? Smím být vděčná jen za to, že mám postel, pyžamo a sebe samu?
Smím.