Téma zrady patří z pohledu některých lidí mezi klíčové otázky života; pro mnohé je to otázka spojená s nepříjemnými vzpomínkami. Tito lidé se snaží sami nikoho nezradit (nechtějí zradit ani své vlastní, mnohdy zastaralé, myšlenky a přesvědčení). Mají ale velký strach z toho, že je někdo zradí a v souvislosti s tím mají všechny, kteří se kolem nich vyskytují, pod důkladnou – mnohdy až absurdní – kontrolou. Ze života máme však takové zkušenosti, že čím více se něčeho obáváme, tím je větší pravděpodobnost, že nás to potká. Je to jakýsi uzavřený kruh. A my si klademe otázku, co je v tomto směru na místě dělat.
Na počátku je vhodné si položit otázku: Z čeho vlastně máme obavy? Koho bychom my mohli, byť neúmyslně, zradit? A kdo by naproti tomu mohl zradit (resp. opustit) nás? První, kdo nám v dané souvislosti přijde na mysl, jsou naši rodiče. Z mnoha příčin existuje jakási nerozlučitelná náklonnost, která nám mnohdy brání v tom, abychom se pro některé věci sami rozhodovali, nezávisle na tom, zda je schválí nějaká „autorita“ či nikoliv. Takováto závislost na názorech jiných lidí způsobuje, že se člověk stává závislým, tj. zbavuje jej pocitu svobody, práva být sám sebou, být jedinečným a nikomu jinému se nepodobat.
Kromě toho také svazuje jeho možnosti a neumožňuje, aby dotyčný během svého života šel svou vlastní cestou, aby si prosazoval své vlastní preference a měl své sny.
Mnozí z nás si své rodiče idealizují. Souvisí to mj. s bezvýhradnou oddaností, kterou si často ani neuvědomujeme a která může mnohdy nabýt podoby až nepřiměřených požadavků, které na ně klademe. Platí však, že ideální rodiče prostě neexistují. V duši každého člověka, i poté, co dospěje, zůstávají jisté momenty, kdy zažil pocit křivdy, nespravedlnosti a zklamání; stojí za tím skutečnost, že své rodiče nedokážeme vnímat jako běžné lidi se svými chybami a omezeními. Je to jeden z momentů, které nám brání s nimi komunikovat jako rovní s rovnými. Svoji skrytou nespokojenost se mnohdy snažíme si „kompenzovat“ na jiných lidech. Totiž svést něco negativního na svého životního partnera, na své děti nebo podřízené v zaměstnání se nám mnohdy jeví jako podstatně jednodušší a „bezpečnější“ v tom směru, že nejsou obavy z možného zhoršení kvality našich vzájemných vztahů.
Pocit lásky je něco, co u nás vzniká již v útlém dětství a co je velmi křehké. Skrýváme jej pod „nánosy“ v podobě jiných „povrchnějších“ pocitů, jako je například, hněv, strach, pocit viny nebo lítost. Pokud všemi těmito „vrstvami“ přirozených pocitů neprojdeme, v žádném případě nemůžeme mluvit o nějakém fyzickém či psychologickém oddělení od svých rodičů, o tom, že jsme se stali dospělými a samostatnými. Každý má svoji individuální cestu, na které jej v různou dobu mohou potkat pocity zlosti, křivdy, studu, viny i různých obav; ty mohou nabýt nejrůznějších podob. Pokud byly vaše vztahy s rodiči spojeny se značnou dávkou bolesti, potom k vašemu skutečnému oddělení od rodičů mnohdy dojde teprve po jejich smrti. A to je velice smutné.
Ve svých myšlenkách bychom se měli vědomě orientovat směrem k přijetí a k odpuštění. Na počátku tohoto procesu je však nutné, abychom svoje pocity křivdy dokonale pocítili a následně pochopili, přiznali si právo zlobit se a vyjádřit svůj pocit nespokojenosti.
Největší naše štěstí spočívá v tom, že dospějeme k hlubokému pocitu lásky, že pocítíme svoji nekonečnou vděčnost vůči svým rodičům a že k nim budeme mít dobré a vřelé vztahy ještě za jejich života, že pro ně uděláme „od srdce“ něco dobrého, že dosáhneme nějakého úspěchu a oni z toho budou mít radost. A v neposlední řadě, že budeme společně prožívat radost nad našimi i nad jejich úspěchy a že dokážeme ocenit jejich moudrost.
Všechno kolem je dobré a mně dobře není — co bych měla dělat?
Co nám na jiných nejvíc vadí ?
