Nejspíš svou svobodu získáváme příliš snadno. Jakoby každé z nás byla vydána už při narození. A my pak nevíme, co si s ní počít. Člověk má pocit, že po ulici chodí spousty žen a volají: «Vezměte si mou svobodu!» Co se to s námi děje? Kde se bere ta hromadná vášeň k poutům a omezením?
S každým dalším rokem svého života jako by se žena snažila uvíznout v něčem lepkavém a svazujícím, co ji nelítostně stahuje dolů. První cigareta – a další roky strávené v modravém dýmu. Kariérní řeže na nemilovaném, ale prestižním a lukrativním bojišti. Dusivé milostné vztahy provádějící ji všemi kruhy pekla. Roky neopětované lásky anebo škodlivé zlozvyky se snad ještě dají něčím vysvětlit. Existují však i naprosto nepochopitelné záležitosti, jako je závislost na seriálech a život ve světě iluzí.
Zkuste si to představit. Celý svět je pouhým plodem něčí představivosti, obrázkem z televize a ničím víc! Svobodu taková žena nepotřebuje, svoboda ji zatěžuje, může se z ní pominout, zoufale se snaží zbavit se jí cestami spojenými s různými stupni nebezpečí. Nežije svůj vlastní život, žije život hrdinů každodenně hltaného seriálu. Co to proboha je? Dokonale sebezničující nastavení.
Ženy si bohužel dost často pletou SVOBODU s PRÁZDNOTOU. Což jsou samozřejmě dvě naprosto odlišné věci. V zoufalé touze po lásce jsou schopny věnovat svoji svobodu prvnímu psychopatovi nebo totálnímu egoistovi, kterého potkají. Vyplní to snad jejich prázdnotu? Jistěže ne. Nebude žádná láska, žádné přátelství. V lepším případě se bude konat samota ve dvou. Žena byla sama a sama také zůstává, jenom po bytě chodí ještě někdo jiný.
Seriály ustavičně nabízejí historie lidí, kteří šílejí láskou nebo bojují o život, o úspěch a kariéru, o peníze. Nic dalšího v jejich nabídce není. Jen tyhle dvě věci. Buď se bojuje o základní potřeby nebo se hraje na milostné drama. A přece něco třetího existuje. Je to duchovní svět, duchovní počátek. Hledání a porozumění svému světlu a svojí tmě. Práce na sobě samém, na svojí duši, na svých křídlech.
Každý má svoje strachy, svoje slabosti. Celý život se s nimi šermujeme. Někdy utrpíme zranění, jindy ho způsobíme. Když docela upadneme, když náš život není nic jiného než práce, byznys a sem tam nějaké to módní odskočení – třeba k józe, pohlédneme v určité chvíli zcela omráčeny na svoje bytí a uvědomíme si, že nepociťujeme žádné uspokojení, žádné štěstí. Je nám ZLE. Přesněji řečeno, pociťujeme PRÁZDNOTU. A tuhle prázdnotu se pokoušíme zaplnit, zacpat, utěsnit ji čímkoli, co se namane. U jedné je to nadváha, u jiné laciné milostné pletky nebo alkohol. To vše je úroveň suterénu. Jenomže problém prázdnoty je třeba řešit v tom nejvyšším patře vašeho vnitřního domu.
V mládí jsou nám všechny cesty otevřeny. Až se nám z toho poněkud točí hlava. A tak se často rozběhneme nesprávným směrem a neposloucháme ani hlas rozumu, ani volání srdce. Ale my přece nejsme hrdinky nějaké klasické, jednou provždy napsané hry. Ani lokomotivy nějakého pevně instalovaného železničního modelu. Vždycky můžeme vstát a z tohohle vlaku vystoupit. Přepsat svůj život. Změnit ho. Aby se nám to podařilo, budeme muset prázdnotu zaplnit poctivou prací na sobě samé. Nahlédnout do všech tajných zákoutí vlastní duše. Zjistit o sobě všechno, i to ošklivé i to úplně nečekané. Prázdnota začne mizet. Postupně vyměníme kolem sebe lidi, kteří nás pomalu ale jistě táhli dolů. Na své nové cestě je už nemůžeme potřebovat. To hlavní je nelhat sobě samé. Lež patří k tomu nechutnému harampádí, kterým jsme se snažily zacpat svoji prázdnotu. Od ní se můžeme pouze umazat.
Po nějaký čas to vypadá, jako bychom se ocitly doslova uvnitř nějaké počítačové hry. Kousek po kousku, část po části dáváme znovu dohromady svoji svobodu. Dáváme dohromady samy sebe. Dokud jsme se jí hloupě a nedospěle vzdávaly, dokud nám překážela, vzdávaly jsme se spolu s ní i své vlastní energie, svého vlastního života. Mělo to své vedlejší výhody. Svobodu jsme, pravda, komusi přepustily a prázdnotu až po strop zaházely falešnými vášněmi a kdovíjakým ještě smetím. Ale žít se dá i tak. No ano, občas je to k uzoufání, protože duše fakt může i bolet a nurofen v tomto případě nepomáhá. Ale už jsme si na to tak zvykly, už se nám to stalo komfortní zónou. Občas bolavý, ale přece jen už vysezený a pohodlný klídeček. Nechce se nám z něj vystrkovat hlavu. Kdoví, co by nás čekalo…
Je tedy čas zapnout rozum. Najít si důvody k probuzení. K vědomému životu. Abychom o sobě věděly. Abychom nebyly obklopeny prázdnotou. Abychom jednou skutečně mohly potkat svoji lásku s velkým L a pocítit skutečné štěstí. Na tácu s dorty v chladicí vitríně, na obrazovce ani v krabičce cigaret natož v láhvi s pitím ho nenajdeme. A v butikách ho neprodávají.
Z lásky k nám občas Vesmír vtrhne do života nějakou katastrofou nebo generální změnou, aby námi zatřásl a probral nás k životu. Takže jestli se vám poslední době nic nedaří a všechno jde takříkajíc do háje, znamená to, že SVĚTLO se k vám blíží. Ještě chvíli a a vyjdete ven. A poprvé pocítíte, že jste šťastná. Že jste zase svobodná.
7 dní sebelásky - Online Kurz Zdarma >>>
Co dopřává svému tělu žena, která se má ráda a váží si sama sebe
Jak hromadit, uchovat a posilovat ženskou energii
