Je načase zbavit se obrazu rodičů, který máme uložený v hlavě

Vliv, který na nás mají rodiče, je nesmírný. Abychom však mohli žít podle svých vlastních pravidel a v souladu se svými skutečnými přáními, je třeba pracovat na oddělení vlastní osoby od rodičů – pečlivě analyzovat minulé zkušenosti a naučit se vnímat matku a otce realističtěji. Vysvětlením se zabývá kalifornská klinická psycholožka Lisa Firestoneová.

Od raného dětství je nám vštěpováno, že svých rodičů si musíme vážit a cenit, musíme mít porozumění pro jejich problémy a také jim prominout a zapomenout na veškerou bolest, kterou nám způsobili. Pokud se s nimi neshodneme, často ze strany širší rodiny či přátel slýcháme rady, abychom se s nimi usmířili a udržovali i nadále srdečné vztahy.

Takové krásné vlastnosti, jako jsou úcta, soucítění, vděčnost a odpuštění, si bezesporu zasluhují jenom pochvalu. Nedokáží však smazat stopy rodičovského vlivu, a to jak kladného, tak i negativního. Ať už jsou naše dnešní vztahy s rodiči jakékoli, jejich hlasy nám znějí v hlavě a ovlivňují nás nejrůznějším způsobem.

Lidské vidění sebe sama, chování a očekávání vůči jiným lidem se formují během prvních let života. Už jako maličké děti se adaptujeme na to sociální prostředí, do kterého jsme se narodili, a proto naše nejranější vzájemné vztahy mají dlouhodobý efekt. A to bohužel i ty situace, kdy se kontakt nedařil, například když nám dospělí správně nerozuměli, nedostávalo se nám útěchy nebo jsme se necítili v bezpečí, když se k nám špatně chovali atd. — také tyto situace utvářely a ovlivňovaly následující vztahy k jiným i k sobě samým.

Přiznání skutečnosti, že rodiče se stejně jako každý jiný člověk dopouštějí a dopustili chyb, neznamená, že je obviňujeme ze svých problémů nebo nějak bazírujeme na minulosti. Naším cílem je lépe porozumět sami sobě a rozhodnout, které způsoby chování z našeho dětství nám dnes brání žít.

Možná, že nastal čas zbavit se některých destruktivních plodů výchovy a chybných koncepcí a změnit ty životní vzorce, které už nefungují v náš prospěch.

Setkat se s minulostí je důležité, neznamená to však, že si musíme do nejmenších podrobností vzpomenout na všechno, co se s námi dělo.

Bez ohledu na to, zda se dnes se svými rodiči stýkáme nebo jsme s nimi přerušili kontakty kvůli újmě, kterou nám v dětství způsobili, vliv, který na nás v prvním období života měli, stále pociťujeme. Naším úkolem však není rodiče nějak démonizovat a sami se přitom cítit jako oběti nebo uvíznout v nekonečném kruhu hněvu a viny. Náš úkol spočívá v tom, abychom pochopili, co se s námi stalo a uznali samu skutečnost rodičovského vlivu. Protože pak na sebe i na jiné dokážeme pohlédnout s větším soucitem a porozuměním. Jasněji si uvědomíme svůj názor a své postoje k některým otázkám. Nakonec pak dokážeme změnit své chování a jednat v souladu se svými skutečnými přáními.

Důležitou součástí tohoto procesu je naučit se vnímat rodiče více realisticky. Je zřejmé, že nebyli tak přehnaně špatní nebo dobří, jako ona karikatura, kterou jsme si stvořili ve svých představách. Ovlivňovaly nás různé jejich vlastnosti – jak kladné, tak záporné. Dnes k nim můžeme pociťovat cosi nového, to však nic nemění na tom, co už bylo. Je proto úplně normální chtít zkoumat a podrobovat pochybnostem i ten nejmenší jejich vliv na náš vývoj – neúmyslný, negativní nebo destruktivní.

Abychom to udělali, musíme si uvědomit jedno: každá bolest, kterou jsme cítili v dětství a jakékoli emoce s touto zkušeností spojené, jsou skutečné. To, co jsme tehdy cítili a to, čemu jsme se naučili, bylo naší realitou. V dětství jsme se určitým způsobem cítili – a to má i dnes svůj význam.

Nepotřebujeme rodiče omlouvat nebo ospravedlňovat chování, které nám působilo bolest. Můžeme jim projevit soucit, stejně jako bychom ho projevili jiným osobám, které překonávají nejrůznější těžkosti. To však neznamená, že musíme souhlasit s tím, jak se k nám chovali anebo se podobným způsobem chovat sami k sobě.

Setkat se s minulostí je důležité, avšak neznamená to, že si musíme do nejmenších podrobností vybavit všechno, co s námi dělo. Složit v jediný celek všechno, co bylo řečeno anebo rekonstruovat řetězec určitých událostí může být těžké, ale nijak to nepopírá ani nesnižuje význam naší zkušenosti.

Nedávno jsem hovořila s jednou mladou ženou, která se ze všech sil snažila si vzpomenout, zda po ní její matka v dětství hodila knihu nebo ne. Ten konkrétní zážitek si pamatovala neurčitě a zmateně, přesně si však vybavovala pocit hrůzy spojený s nepředvídatelnou matčinou povahou. Anebo jiný příběh. Muž, který uváděl, jakým zdrojem zklamání byl pro něj jeho otec. Zdálo se, že nemá o svého malého syna vůbec zájem. Syn však za svoje zklamání pociťoval vinu, protože něco pro něj otec přece jen udělal – vozil ho na tréninky a platil jeho studia na vysoké škole. Muž si nedokázal vzpomenout, jestli jeho otec někdy výslovně prohlásil, že ho nemá rád. Avšak to, s jakou lhostejností se na něj díval a jak ho míjela jakákoli otcova pozornost, zapomenout nedokázal.

V těchto případech nemají takový význam přesná fakta, jako pocity, které prožívaly malé děti a jejichž ozvěna stále zaznívala v duších už dospělých lidí. Oba tito lidé vstřebali určitý vztah rodičů k sobě, a ten je potom ovlivňoval po celý život.

Pokud jde o tu ženu, vždycky si připadala „špatná“, jako by s ní nebylo všechno v pořádku, zdálo se jí, že všechny kolem jenom dráždí. Pociťovala obavy a nedůvěru k lidem ve svém okolí, byla podezíravá a v jakékoli situaci se okamžitě začínala bránit. Co se muže týká, většinu svého života trávil v práci, kde se vydával z posledních sil ve snaze získat si něčí pochvalu a lásku, kterých se mu nedostalo v dětství. Emoční klima, ve kterém jsme vyrůstali, utváří naši identitu a náš vztah jiným lidem. A to včetně pocitů nedůvěry, obav a nejistoty anebo přesvědčení o vlastní nepřitažlivosti.

Ujasnění vztahu s reálným člověkem není vždycky pomocí a často nás zavede úplně jinam, než kam jsme chtěli.

Teorie připoutání neboli teorie rané citové vazby nám říká: v tom, jak budujeme své vztahy i v tom, jací jsme rodiče, sehrává nejdůležitější roli nikoli to, co se nám v dětství přihodilo, ale hloubka a intenzita s níž jsme pociťovali a uvědomovali si, co se děje. Existuje pevné, oboustranně působící spojení mezi štěstím či spokojeností se životem rodičů a dětí, a to i když děti už dávno dospěly, odstěhovaly se do svých domácností a založily si rodinu.

Abychom mohli svobodně vést svůj vlastní život, musíme emocionálně přehodnotit zkušenost styku s rodiči. To neznamená, že se s nimi musíme dostat do konfliktu. Ujasnění vztahu s reálným člověkem není vždycky pomocí a často nás zavede úplně jinam, než kam jsme chtěli. Je však pro nás nezbytné vyřešit své problémy s tím obrazem rodičů, který jsme si podrželi v hlavě, abychom dál mohli jít podle svých pravidel.

Od okamžiku narození patří náš život nám. Můžeme být rodičům vděčni za to, že nám darovali život, nejsme však povinni jim svůj život dát, to znamená držet se pravidel, která nám předepisovali v dětství. Dokážeme své rodiče vnímat jako individuality, vážit si a napodobovat jejich dobré vlastnosti, stejně jako svobodně odmítat ty špatné.

To předpokládá odhodlání popřít způsob, kterým nás rodiče vidí a najít si své pojetí toho, kdo jsme a jací jsme. Ve vztahu k rodičům to neznamená nějaké nepřátelské jednání – je to osvobození sebe sama. A u těch z nás, kteří se stanou rodiči, je to opravdový dárek vlastním dětem.

Lisa Firestoneová

=========
Jak naučit dítě, aby se nestydělo za svoje tělo
3 důvody proč žádat dítě o prominutí když nemáme pravdu

Facebook Adaline.cz