Pro chytrou ženu je tohle konec vztahu. Pro tu hloupou začátek lásky

Když muž nevolá a neozývá se, znamená to pro chytrou a silnou ženu konec vztahu. Ovšem pro tu hloupou a slabou je právě tohle začátek lásky.“

Michail Labkovský

Tohle se mi opravdu přihodilo. Po rozvodu uplynul rok, během kterého jsem si usilovně lízala rány. Chodila jsem běhat, plavala jsem, nakupovala na farmářském trhu a zdravě jedla, navštěvovala jsem výstavy a divadla a po nocích jsem analyzovala staré události. No jo, asi jsem mu neměla nutit absurdní divadlo a chtít po něm, aby mu chutnalo sojové maso. Nejspíš jsem to přepískla i s tou emancipovaností, on byl spíš konzervativní, tolik si zakládal na tom, že umí spravit těsnění a pracovat s příklepovkou… Žárovky jsem taky nemusela měnit sama. A to Turecko místo Norska, když tam chtěl chytat ryby, to taky nebyla dobrá volba. Pak jsem si vzala tu druhou práci a nebyla skoro doma… Zkrátka jsem se permanentně obviňovala a místo co bych nad minulostí mávla rukou, oklepala se a nabrala čerstvé síly, obrůstala jsem pocity viny jako beránek vlnou.

Celý rok jsem se mužům spíš vyhýbala, rande jsem odmítala, nechodila na kávu s pistáciovou zmrzlinou, neválela se v kině smíchy nad popíjením Bridget Johnsové, necpala se v hospodě čipsy při fandění jeho milovanému Realu Madrid a nedostala jsem ani jednoho plyšáka jako dárek potvrzující něžný vztah.

Pak se zničehonic objevil takový mladý pořízek, který se mi hned od počátku vůbec nelíbil – nos měl rozpláclý, oči spíš menší, takové štěrbinky jako proříznuté žiletkou, dlaně měl čtvercové a horké a pokaždé, když se mě pokusil vzít za ruku, měla jsem pocit, že se mě dotkl kus tlustého vepřového.

Nicméně se mi začal dvořit a já jsem nic nenamítala. Lepší něco nežli nic. Napájel mě vínem, které zbarvovalo rty i jazyk, vozil mě na večeři do Davle anebo do Roztok, nosil mi mléčné karamelky a někdy mě vzal na chatu, kde jsme společně pleli jahody.

Načež opět zničehonic zmizel. Úplně. Zavolala jsem mu sama. Nebral to. Zavolala jsem znovu. Jeho telefon se však zřejmě ocitl v nějaké jiné galaxii. A najednou mi ty úzké, nic nevyjadřující oči připadaly milé, stejně jako neforemný, dvakrát zlomený nos a dlaně připomínající mřížku na grilování.

Celý týden jsem nebyla k ničemu. Přestavěla jsem v bytě nábytek, opravila balkon, natřela znovu garnýž a radiátory, odsunula lednici a nalakovala pod ní podlahu. Brečela jsem, navštívila psychologa, dvakrát jsem byla na solárku a jednou na pedikúře. Volala jsem mu z jiných čísel a posílala mu žalostné esemesky. Zhubla jsem, zhloupla, znovu se ponořila do freudovské sebeanalýzy a objevila milion svých omylů a chyb. A když se pak po třech týdnech „nápadník“ znovu vynořil, byla jsem už jako poddajné kynuté těsto, ze kterého se dá upéct v podstatě cokoli.

Nakonec jsme se stejně rozešli, ačkoli jsme se trápili pár let. Párkrát jsem ještě podobný vztah zažila, i když jméno a telefonní číslo se měnilo. Nicméně jsem přece jen dokázala dospět k jedinému pravdivému poznání: jestliže muž nevolá nebo se neozývá, pak buď není vůbec zamilovaný, nebo je to manipulátor anebo podivín. Nemá smysl si vymýšlet kdovíjaké omluvy nebo vysvětlení. Když zmizí, nemá žádnou smrtelnou nemoc, nehavaroval, není obětí zemětřesení, neuvízl ve výtahu v opuštěné budově, nespadl do kanálu, neumírá na dýmějový mor a nepostihla ho náhlá amnézie. Prostě o nás nestojí a tečka.

Nechápu jediné – proč my, takové chytré a krásné holky, o něco podobného vždycky znovu stojíme.

Irina Govoruchová

=========
Muž, kterého byste si neměla brát za manžela
Pokud chce muž odejít, nedržte ho a nepřemlouvejte

Facebook Adaline.cz