Učte se hýbat se tak, jako když se máte rádi

Někdy se mi zdá, že se nikdy nenaučím mít ráda sama sebe, zvláště pak tu svoji část, ve které jsem trvale usazena – své tělo. I když až do mých deseti let to vypadalo, že se mi to daří docela dobře.

Moje první fotky ukazují světu tlustou a spokojenou holčičku, která se cítí naprosto v pohodě, zabírá opravdu hodně místa, nechává klidně vykukovat to, co se někam už nevešlo a nestydí se ptát na to, co chce vědět.

Ale když mi bylo deset, něco se změnilo. Hlavně s mými hormony. Brzy jsem fyzicky vyspěla a můj brzký rozkvět byl doprovázen nepřetržitými rozmluvami, ve kterých teď prim hrála slova jako prsa, zadek, kluci, holky, stydím se, to se může a to se nesmí.

Pamatuji se, jak nás jednoho dne na základní škole shromáždili – kluky zvlášť a holky zvlášť. Oběma skupinám pak promítali film. Učitelky nás varovaly předem, že film nesmíme s nikým nikde hodnotit, s nikým se o něm bavit a zvláště pak o něm nemáme mluvit s kluky. Když nám film takhle předem okrášlili, zdál se nám pak dvojnásob divný a zarážející a až do konce vyučování jsme se pak jaksi úkosem dívali jeden na druhého. Všichni jsme čekali, kdo první překročí tu neviditelnou hranici a nahlas pronese to, co jsme si mysleli všichni: „To ale bylo divný… fakt ujetý.“

Vyrostla a dospěla jsem asi tak o rok dřív než moji vrstevníci. A navíc jsem byla tlustá. Říci, že jsem byla nápadná a přitahovala pozornost, zvláště pak po předvedení onoho poučného filmu, je málo. Se stejným úspěchem jsem si mohla nad hlavu namalovat obrovskou tlustou šipku. Dokonce i někteří učitelé se přidali k šikaně — někdy slovně, někdy prostě tím, že místo co by zasáhli, jen mlčeli. Dospělí v mém životě uměli nádherně mlčet.

A já sama také. Až do konce školy jsem téměř s nikým nepromluvila. Bylo zapotřebí ještě dalších deseti let, abych se dokázala sama někomu otevřít. V té době jsem už měla hlavu totálně přeplněnou myšlenkami „jíst-nejíst, hmotnost-kalorie-velikost, tělo-tělo-tělo“ a zapomněla jsem, jak se člověk může s někým skamarádit.



Potřebovala jsem se toho všeho jednoduše zbavit, pak si to pořídit znovu, správně, a potom začít znovu od začátku.

Zato jsem měla rádce. Starostlivé, vnímavé, neodsuzující, laskavé rádce, kteří mi naslouchali. Tohle se jim opravdu moc dobře dařilo – naslouchání. A to bylo na mou duši dobře, protože jsem nahromadila přibližně desetiletou zásobu slov, která se nějak musela dostat ven. Nechtěla jsem své vlídné rádce slovy snad přímo zaplavit, ale aspoň je dostat ven. A také slzy. A po nich zlost. Po zlosti úzkost. Po ní pak deprese. Potom smutek. Potom…

A potom postupně následoval restart. Nemám příliš v oblibě slova „znovuzrození“ nebo „obnovení“. Prostě jsem se všeho toho balastu ve své hlavě potřebovala zbavit, nahradit ho něčím jiným a potom začít nanovo. A to jsem také udělala. Restartovala jsem svůj život. Představovala jsem si, že tohle je můj den číslo jedna. Jsem tu a začínám znovu. Znovu hodnotím své vztahy, své naděje, sny a cíle.

Dělám to ještě teď. Ten proces pořád ještě pokračuje. Ke druhému restartu došlo před sedmi měsíci, kdy mi diagnostikovali sníženou funkci štítné žlázy. Má štítnice se zkrátka rozhodla vzít si mimořádnou dovolenou – a veškerý organismus ji velice rychle ochotně následoval. Ukázalo se, že tahle maličká žláza je skutečný vůdce. Znovu jsem se rozložila na kousky a nebyl způsob, jak by mě někdo mohl znovu dát dohromady. Takže mi nezbylo nic jiného, než sebrat se sama a začít ještě jednou, úplně od začátku.

Jednou z věcí, které mi pomohly vytvořit si jakýsi nový základ, byla jóga. Moje online učitelka jógy Adriena je mladší než já, ale zároveň je mnohem starší. Je totiž tolik moudrá! Často se stává, že se zastaví a čeká na mě, až se mi podaří zkroutit se do jakési nemožné pozice, která se přitom v jejím podání zdála být tak snadná. Adriena nám všem říká: „Hýbej se tak, jako když se máš ráda“.

Vždycky jsem si myslela, že nám tímto způsobem radí, abychom byli pozorní a opatrnější, abychom si něco neudělali, nějaký úraz nebo tak. Ale když jsem dneska ta slova zase uslyšela, pochopila jsem konečně, že to asi myslí jinak. Lehla jsem si na kobereček a pomyslela jsem si: „Hýbej se tak, jako když se máš ráda. Co to tedy má k čertu znamenat?“



Ještě stále se učím mít se ráda. Základní stavební bloky už mám, základy jsou položeny.

S mým tělem jsme nikdy po celý můj život neměli jednoduchý vztah, stejně jako nejspíš neměli jednoduchý vztah k mému tělu ani lidé kolem mě. Ale od té doby, co jsem náhodně na YouTube narazila na Adrieniny lekce, začala jsem se skutečně pohybovat k lásce.

K tomu, abych své tělo navrátila ke zdravému životu — a k životu vůbec. Dneska už víc nemyslím na to, co mi kdo kdy o něm říkal.

Někdy spolu jdeme na procházku, já a moje tělo, jindy se vydáme plavat. Po večerech si zapalujeme jasmínové svíčky. Dopřávám mu odpočinek, trochu meditace, neodpírám mu dostatek vitamínů. Jednou za několik měsíců odvedu svoji hypotyreózu spolu s ostatními částmi těla k endokrinologovi, aby mi udělal kontrolní testy a upravil léky. Mým hormonům se taková pozornost velice zamlouvá… Mým žílám a bankovnímu účtu ovšem méně.

Doopravdy se snažím. Snažím se říkat a demonstrovat svému tělu, jak ho mám ráda.

Někdy se ovšem stává, že se začnu hýbat a a všechno ve mně vrže, jsem nemotorná a neohrabaná. Jindy se dívám do zrcadla poté, co jsem se pětkrát převlékla a říkám si: „No dobře, ať si rozum myslí, že tohle jsou vrásky a ochablá kůže a první šedé vlasy a všechny ty věci, co lezou na povrch s postupujícím stářím, ale my, ty a já, tělo moje, my víme, že jsou to příznaky toho, že jsme vstoupili na nové území a stali jsme se poněkud moudřejšími, ačkoli uvnitř jsme stále velmi mladí.“

To, co jsem především chtěla říci tímhle blog postem, je fakt, že se ještě pořád učím mít se ráda. Cítím, že základní stavební bloky už mám, základy jsou položeny. Teď čekám. Čekám, až se objeví ten zbytek. Láska.

Láska, o které jsem celý život snila, že mi ji někdo dá a teprve teď chápu, že ji mohu dostat jen sama od sebe. Někde v půli cesty se ke mně třeba může přidat ještě někdo jiný, ale tuhle její část musím ujít sama.

Shannon Cutts