Lidé bohužel mají často sklon své chyby opakovat. To platí i v oblasti vztahů, jejich rozpadu a následujícího rozchodu. Přečtěte si v našem článku rady psychologa jak se NEMÁME rozhodovat o rozchodu.
Pokud vám název článku připadá poněkud podivný, určitě nejste psycholog specializující se na rodinné vztahy. Ani psychoterapeut, který se zabývá neurózami. Téma rozchodů a s nimi spojených následujících trápení je totiž mimořádně palčivé. Ale popořádku. Začneme tím, jak se ve věci rozchodu rozhodovat NEMÁME.
- Neklaďte si žádné hranice.
- Zároveň se zbavte každého myšlenkového patosu.
- Přestaňte se pokoušet hledat nějaký řetězec příčin a následků.
- Nerozjímejte o osudu.
- Nezvažujte různá „pro“ a „proti“.
- Přestaňte si říkat, že váš partner je „hodný“.
- Přestaňte vzpomínat na to, co mezi vámi bylo.
- Žádné věštění!
- Nesmlouvejte sami se sebou.
Neklaďte si žádné hranice.
Neříkejte si „Musím se nějak rozhodnout“. Netvrďte „Už nemohu svoje rozhodnutí odkládat“ ani „Takhle to už dál jít nemůže“. Každý takovýhle nebo podobný rámec, každá podobně nastolená mez jenom zvýší vaše vnitřní napětí a omezí vaši schopnost uvažovat a soustředit pozornost. Propadnete stresu. Ničeho jiného tím nedosáhnete.
Zároveň se zbavte každého myšlenkového patosu.
„Být či nebýt“ se skvěle hodí k Hamletovi, ale ne pro každodenní život. Čím více patosu, tím více emocí. A tím méně šancí alespoň nějak se rozhodnout. Zato však obrovská příležitost otevřít Pandořinu skříňku nekonečných, city zbarvených hodnocení. Začít se přehrabávat v tom, co bylo a propadat sentimentalitě a dojetí. To vám ke střízlivému pohledu na věc a správnému rozhodnutí opravdu nepomůže.
Přestaňte se pokoušet hledat nějaký řetězec příčin a následků.
Jakékoli rozebírání toho, co bylo dříve, nevyhnutelně vyústí v hledání viníků a těch, kdo za všechno mohou, v hodnocení účinnosti nebo neúčinnosti vašeho jednání, ve vybavování vzpomínek na náhodné a nepředvídatelné okolnosti a… během několika minut se ocitnete uprostřed zápasu s větrnými mlýny minulosti.
Nerozjímejte o osudu.
Úvahy ve stylu „Asi nám bylo souzeno, abychom se potkali“ nebo „Asi nám není souzeno, abychom byli spolu“ a jiné podobně hluboké poetické úvahy jsou pouze stoprocentní zárukou, že jakákoli možnost kontroly nad situací se ocitne v bodě, kde už nikdo nic nemůže udělat. Leda snad smutně vzdychat, litovat sebe i zbytečně ztracené roky.
Nezvažujte různá „pro“ a „proti“.
To totiž NEfunguje. Vůbec to nefunguje. Je to v rozporu s každou logikou. Kdyby totiž logika při rozhodování o rozchodu fungovala, neměli byste s rozchodem problémy, to jistě uznáte. Prostě byste spočítali počet bodů v obou sloupečcích „pro“ a „proti“ a radostně a s lehkostí byste dospěli k rozhodnutí. Ve skutečnosti ovšem stačí něco napsat a začít počítat a v tu ránu vás přepadnou úvahy typu „A co když se pletu“ nebo „Ale přece jen to nebylo tak špatné“… a konec, můžete veškeré své zvažování vyhodit oknem.
Přestaňte si říkat, že váš partner je „hodný“.
To je přece hloupost nad jiné. Každý nepochybně pochopí, že jestliže jste si VY, takový hodný člověk, našli životního partnera, musí to být naprosto hodný (pro vás hodný) člověk. Jenomže jakýkoli objem „hodnosti“ vyjadřuje pouze osobnost vašeho partnera, nikoli vaši oboustrannou schopnost společně žít. Je to jako s tři metry vysokou skříní a stropem vysokým 2,75 metru. Opravdu skvělá skříň, ale ne pro váš strop.
Přestaňte vzpomínat na to, co mezi vámi bylo.
Ať už to bylo něco dobrého, něco, na co se nezapomíná, nebo naopak hodně zlého. Všechno, co mezi vámi bylo, vás v přítomné chvíli nijak neposouvá směrem k rozhodnutí. Absolutně vůbec ne. Zato vaše vědomí to připoutává k objemné minulosti a okamžik rozhodnutí to odsunuje na dobu blíže neurčitou.
Žádné věštění!
Jestli se začnete zabývat úvahami, co by ještě mohlo být nehledě na všechny problémy, které mezi vámi vyvstaly, dramaticky tím posílíte své napětí a úzkost. Tenká nit ovládání sebe sama i situace, v níž jste se ocitli, vám vyklouzne z prstů.
Nesmlouvejte sami se sebou.
V okamžiku, kdy se mají rozhodnout o rozchodu, začíná se sebou mnoho lidí vnitřně smlouvat. „Konec konců, mohl jsem se zachovat i jinak…“, „Dokázal bych přivřít oči nad jeho/jejími nedostatky“, „Mohu prostě přestat myslet na to, co bylo“, „Mohl/a bych zkusit zapomenout na to, jak mi ublížil/a“, „Vždyť nám spolu nakonec nebylo zas tak zle“ a „Kdybych se pokusil/a ještě o tohle…“ Jenomže věřte, tady žádné smlouvání nemá místo.
A to proto, že vztah lidé navazují z lásky, z vášně nebo snad ještě z jiných důvodů… Vždycky však s cílem realizace svých přání a potřeb. Vždycky. Takže jediné, co má smysl, je položit si otázku:
Mohu v přítomné chvíli v tomto vztahu realizovat své důležité potřeby (přání)?
Mohu? Pak má smysl vztah dále rozvíjet a pracovat na něm.
Nemohu? Jestliže nemohu, jaký má pak smysl točit se tu stále dokola? Rozchod je počátkem nové životní etapy.
Jistěže se může zrodit i otázka:
Ale jak mám na něj/ni zapomenout?
Vždyť:
- tolik nás toho spojuje
- tolik pro mě znamenal/a
- cítím se teď tak zle, tak mizerně
- pořád na něj/ni myslím
- emocionálně je mi opravdu špatně…
STOP!!! Tohle všechno už jste absolvovali. To přece už máte za sebou! Viz: text výše. Takže se nepokoušejte opakovat jednu a tutéž chybu.
Vztahy navazujte, abyste naplňovali své potřeby. O ty se starejte, ty mějte na paměti. Začněte je realizovat hned a kvůli sobě.
Ženská chyba, která dokáže rozložit doposud fungující vztah
Milovat zadaného – chyby, které děláme